Svoboda v hlavě

Babyblues

Občas mám pocit, že žiju ve světě, který se zbláznil. Zrovna poslední dobou dost intenzivně. Jen si to vezměte: Celé těhotenství pracuju na tom, abych měla snadný porod. Doktoři si myslí, že jsem blázen, že prý se to ovlivnit nedá. Ejhle, ukáže se, že to opravdu funguje: porodím doma za pouhou třičtvrtěhodinu. Doktoři řeknou, že to je patologické (rozuměj proběhlo to mimo jejich kontrolu). Bez zjevného důvodu mi proto seberou dítě a udělají z něj jehelníček, protože co kdyby náhodou a my to tady takhle děláme. Dostanu z toho deprese, což je zákonitá reakce organismu na tuto situaci. Druhá možnost by byla za pomoci fyzického násilí sebrat dítě a utéct, což mi nedovoluje můj hluboce zakořeněný pocit, že bych se měla chovat civilizovaně. To je pro mě špatně, protože doktoři se civilizovaně nechovají.

Pak se na internetu dočtu perlu jakéhosi psychiatra: poporodní deprese prý vznikají bez příčiny, můžou za to hormony, a když nepomůže psychoterapie, lékaři doporučí přestat kojit.

Madonna mia, to jako vážně?

Synovi už jsou čtyři měsíce a zatím neuplynul den bez toho, abych si vzpomněla na to, jak jsem zdravě porodila zdravé dítě, doktoři mi ho sebrali, a ačkoliv jsme byli oba v naprostém pořádku, dali mi ho poprvé pochovat až po sedmi hodinách. Zmordovali ho tak, že dva dny nic nejedl a jen se dávil. Na patičkách měl modřiny a celý se klepal, když se k němu někdo přiblížil. Děsí mě představa, jak se chudák asi cítil: Jsem ve světě, který neznám, pořád mi někdo ubližuje, nemám mámu, tudíž jde mi o život, umřu hlady, nikdo mě nechrání. Fakt pěkný vstup do života.

Kvůli hrubému gynekologickému vyšetření a špatně provedenému šití mě doteď všechno bolí, nemůžu chodit a ztratila jsem chuť na sex. Cítím se jako po obřízce a cítím se znásilněná.

Abych z toho neměla deprese, to bych musela být psychopat. Nebo krokodýl, ten prý taky nemá emoce. Zatím však nejsem ani jedno z toho, myslím.

Opravdu ráda bych viděla toho blba, který přišel s názorem, že poporodní deprese vznikají bez příčiny. A kdybych na to měla povahu, bez rozpaků bych směle nakopla všechny, kdo to po něm papouškují. Jistě je autorem tohoto geniálního tvrzení nějaký bohatě erudovaný pan profesor, který jako muž ví naprosto přesně, jak se žena po porodu cítí a co potřebuje.

Ale abych nesváděla současný neblahý stav českého porodnictví jenom na muže: chyba je i na naší straně, milé dámy. My jsme totiž těm pánům všeználkům uvěřily, že to, co tvrdí, je pravda. A uvěřily jsme jim to tak dokonale, že nás často ani nenapadne zamyslet se nad tím, jestli je to tak pro nás dobře, jestli to takhle cítíme a chceme, zvláště v situacích, které jsou bytostně naše.

Kdyby totiž bylo normální, že se žena zeptá sama sebe „Jak to cítím? Jak to chci já?“, a kdyby bylo normální, že se její přání respektuje, možná by nebyly poporodní deprese. Protože, pánové, se vší úctou k vašemu vzdělání i k vašim nejlepším úmyslům a snahám, máte jeden obrovský nedostatek – nejste ženami a neporodili jste jediné dítě. Nemáte tušení, o co tady jde.

Vždycky mě nadzvedne, když vidím ve zprávách reportáže o porodu. Odborní muži v nich zasvěceně pronášejí svá moudra, vlastní přímou zkušeností zákonitě nepodložená. Ženu aby v nich pohledal. A pokud se objeví, tak jen v roli čerstvé maminky, která je oděná v bílém nemocničním andělíčku a šťastně se usmívá na své novorozené miminko. (Vida, tak přece jen je jako symbol spokojenosti vnímána matka s dítětem v náručí, nikoliv matka osamocená a dítě na sesterně!)

Ve světle těchto faktů nepřekvapí na internetu hojně propíraná fotka ze slavnostního otevření nového porodního centra Na Bulovce, na které jsou zachycení pouze samí muži. Přidávám se proto k aktivitě navržené jednou diskutující ženou: chce s kamarádkami založit hnutí za šetrnější vyšetření prostaty. Žádá, aby jí na ministerstvu byla přidělena žena, se kterou může toto téma řešit.

A potom si, pánové, promluvíme o tom, jestli poporodní deprese mají, nebo nemají zjevnou příčinu. Až budete mít deprese z toho, že o vašich nejintimnějších záležitostech rozhoduje někdo, kdo o tom nemá ani páru, aniž byste měli právo se k tomu vyjádřit, že s vámi někdo drasticky zachází a tvrdí vám, že takhle se to přece dělá a že jste hysteričtí, potom vám řeknu, že za vaše deprese můžou špatně fungující hormony a jako léčbu vám doporučím třeba… třeba kastraci. Je to takhle správně, ne?

Komentáře