Svoboda v hlavě

I malé dítě to ví…

Rozhovor:
„Mami, a kam zítra jdeš?“
„Jdu na pohovor, chci si tam domluvit práci, zlatíčko.“
„Jakou práci?“
„Chtěla bych cizince učit česky…“
„Učit? Jako ve škole?“
„Jo, v jazykové škole.“
„Vždyť jsi říkala, že už jsi velká, že do školy už nechodíš.“
„Já se tam nechodím učit, chodím tam pracovat. Já jsem učitelka, víš?“
„Učitelka? Jak můžeš být učitelka, když jsi máma??“

A jsme u toho. I to malé dítě ví to, co my dospělí stále nechceme vidět. Chodíš do školy a učíš se. Jednoho dne jsi velká, a tak už nechodíš do školy. Pracuješ. Vyděláváš peníze. Snažíš se být mužem, abys obstála v systému, který nastavili muži a kde se s ženským elementem moc nepočítá. No, nic proti tomu, taková je dneska doba a my ženy se zkrátka musíme naučit najít si pro sebe ten prostor. Všechno v pořádku, dokud… Dokud se nestaneš matkou.

Zákonné tři roky utečou jako voda (zaplaťpánbůh za ně, v jiných zemích nemají ani to). Do čtyř se to ještě dá, ale pak to přijde. Chceš být doma s dítětem? OK, ale zaplať si za to. Minimálně dva tisíce povinné sociální pojištění.

Jinými slovy stát říká toto: Jako matka nemáš mou důvěru, nejsi dostatečně kompetentní k tomu, abys mohla vychovávat své dítě. Odevzdej ho mně (mnou řízené instituci), já to za tebe udělám lépe. Ty jdi zatím vydělávat peníze, protože já potřebuju, abys mě teď živila a starala se o mě místo svého dítěte. Tvá role skončila porodem a dál buď zase chlapem.

Pěkné, že?

Řekněme, že to pochopím a nějak se s tím srovnám. (I když moc šancí tomu nedávám.) Ale jak to vysvětlím dítěti? Už vidím ty oči, ve kterých si přečtu: „Ale ty jsi přece moje máma. Tvou úlohou je starat se o mě, hrát si se mnou, učit mě o životě, o světě, o rodině, dát mi najíst, být se mnou, když mě něco trápí, být tu pro mě, abych se k tobě mohla přijít přitulit a dobít si baterky. Jaká práce? Proč? Já jsem tvoje práce! Nejdůležitější práce na světě!! Co tady řešíš? ČEMU NA TOM NEROZUMÍŠ??“

I to malé dítě to ví…

A teď už to vím i já. Že když jsem jednou matkou, tak tady pro své dítě vždycky musím být, i kdyby padaly trakaře. Aby se za dvacet let nestalo tohle:

„Zlatíčko, já už jsem vydělala dost peněz, už mám na tebe čas. Pojď, půjdeme spolu třeba do cukrárny, chceš?
„Nemůžu, mami, musím pracovat, víš?“

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *