Svoboda v hlavě

Jak jsem vybírala školku

„Jsi blázen!“

… říkali mi všichni, když jsem je seznámila se svým plánem, jak hodlám pro dceru vybrat školku. No, uznávám, že to bylo trochu nestandardní, ale vyplatilo se.

Pro mimopražské vysvětlím, co se tady u nás každoročně pořádá za šarádu (jinak to totiž nazvat neumím). My, pražské matky, musíme dříve či později splnit úkol hodný bájného Hercula: umístit dítě do školky. Probíhá to asi takhle: Necháš u doktora potvrdit co nejvíc přihlášek, za každou se samozřejmě platí. Zápisy do všech školek probíhají v jeden den, respektive jedno odpoledne, 14–18 hodin. Během vymezených čtyř hodin se snažíš oběhnout co nejvíce školek a pak se modlíš, aby to v některé vyšlo, aby tam tvé dítě vzali. Je to jako čekání na zázrak.

Dlouho jsem meditovala o tom, jak toto téma uchopit. Několikrát jsem celou situaci nareikovala a požádala Vesmír o pomoc. Pak jsem dostala tuto radu: „Vycházej z předpokladu, že už v tuto chvíli je dané, jak to dopadne a do které školky bude tvoje dcera chodit. Proto je zbytečné se s tím nějak stresovat a místo toho je třeba zaměřit se na to, jak si „stáhnout“ informaci o tom, jak to má být.“

Nuže dobrá. Zvolila jsem tedy následující postup: Sehnala jsem si seznam školek v dostupné vzdálenosti a prohlédla si jejich webové prezentace. Rovnou jsem vyřadila ty, které měly zmatené, nepřehledné či jinak uživatelsky nepříjemné stránky. Ne, že bych byla hnidopich, ale jestliže má někdo s odpuštěním bordel na webu, kterým se veřejně prezentuje, má stejný bordel i v hlavě. A já potom nechci, aby takový člověk vychovával mé dítě.

Vyřadila jsem také ty, kde se ve velkém objevovaly hlášky typu „Nechte to na nás, my víme, co je pro vaše dítě nejlepší“. Tomu říkám odvaha, sama to kolikrát nevím. Takový přístup se mi taky nelíbí. Nechci školku, která mi sebere mé právo rozhodovat o výchově svého dítěte.

Zbylé školky jsem navštívila během dnů otevřených dveří. Co jsem zjistila? Všechny jsou stejné. Zhruba stejné uspořádání místností, stejné vybavení, stejné hračky, přiblizně stejný režim dne. Holt předpisy dělají své. Jednou jsem dokonce zažila deja vu – to když jsem se ocitla v budově, která byla navlas stejná jako ta, kde jsem byla před týdnem (na chvíli jsem měla pocit, že mi přeskočilo).

Ale zpátky k věci. Jak se tedy rozhodnout? Podle čeho?

Je to jednoduché. Podle energie, atmosféry, která ve školce vládne, a podle lidí, kteří tam pracují. Učitelka, která bude o dítě pečovat, plní pro tu chvíli roli náhradní matky, a proto musí být v principu v souladu se mnou.

Sečteno a podtrženo: vybrala jsem jednu školku, ze které jsem měla nejlepší pocit. Ano, správně, rozhodla jsem se „jen“ podle svého pocitu, podle dojmu, jak na mě školka zapůsobila. Nic víc.

Zajímá tě, kolik jsem dávala přihlášek? Jednu jedinou. Důvod? Chtěla jsem si uchovat pocit, že já jsem ta, kdo rozhoduje o tom, kam bude moje dítě chodit. Zběsile obíhat všechny školky s přihláškami pro mě znamená, že jsem obětí, která poníženě prosí o to, aby se někde milostivě uvolili moje dítě umístit, a také, že si nás obou vážím tak málo, že mi je jedno, kdo se mi o dítě bude starat.

V den D jsem v poklidu došla s přihláškou do vybrané školky a usadila se do fronty uštvaných matek, které si právě zaběhly Velkou pardubickou (resp. pražskou:-)). „Kolik školek už máte?“ zaslechla jsem. „Zatím jsem stihla čtyři,“ odpověděla jiná paní. „Myslíte, že se jich dá stihnout víc než osm?“ připojila se další. „Já jsem jich stihla dvanáct a ještě jdu do jedné,“ triumfovala matka hrdinka. No máúcta – třináct školek za čtyři hodiny, to snad ani není fyzicky možné!

Asi bys ráda věděla, jak jsem dopadla. Dcera chodí do školky, kterou jsem vybrala. Chodí tam ráda, těší se a je tam spokojená. Já jsem v klidu, že je někde, kde je jí dobře, a můžu se tudíž soustředit na práci.

Ale to nejdůležitější je, že jsem vyhrála. Odmítla jsem se účastnit blázince, který dělá z lidí oběti a štvance, a uchovala jsem si pozici vládce, který rozhoduje o tom, co se bude dít. Odměnou je to, že jsem spokojená já i dcera. A jestli si někdo myslí, že jsem blázen, jen proto, že nedělám to, co ostatní, je mi to jedno. Já vím své…

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *