Svoboda v hlavě

Kde lišky dávají dobrou noc aneb Pražáci na konci světa (1. část)

Přípravy

Každý rok je to stejné. Čím blíž jsou letní prázdniny, tím víc jsem nervózní. Mozek mi jede na plné obrátky a zoufale se snaží vymyslet, kde je strávíme. V našem pražském paneláku je to totiž nepředstavitelné. Abych byla přesná, dokud jsem neměla děti, nijak zvlášť mi to nevadilo. Ale děti mi denně dávají najevo, jak je tento typ bydlení nepřirozený. Konkrétně v létě to obnáší, že je potřeba celý den být doma. Rozpálený beton žhne tak, že se pobyt venku stává neúnosným. Na našem sídlišti je sice relativně hodně zeleně, ale… veškeré zelené plochy slouží jako psí záchod. Že bych tam vypustila děti, aby si tam hrály, to zase tak odvážná nejsem. Uprostřed těch psích záchodů jsou sem tam oplocené písečné čtverce, vyhrazené pro děti na hraní. Kolem nich nikde žádný strom, žádný stín, jen ten rozpálený písek. Ven se tak dá vyjít jen brzy ráno nebo pozdě večer. No a zkuste dvě děti zabavit v bytě o velikosti 70 m2, kde už jsme všechno dělali tisíckrát.

Letos jsem se proto po dlouhém váhání rozhodla, že celé léto strávíme na chalupě. Vypadá to jednoduše, ale pro mě je to obrovská výzva. Chalupa je totiž na východním Slovensku, 800 km daleko. Vesnička vypadá, jako kdyby tady končil svět. Žije tu asi 200 obyvatel, není tu obchod, a dokonce ani hospoda (a to je v tomto kraji co říct). To je něco pro mě – celý život jsem nevystrčila nos z paneláku a jsem zvyklá, že kdykoli mám po ruce cokoli.

Největší obavy mám ze zásobování. Budu tam mít sice auto, ale jsem řidič jen sváteční. Autobus do města tady jezdí jednou za uherský rok, k tomu dvě děti, z toho jeden kojenec. Sháním proto dopředu trvanlivé potraviny a jídlo pro kojence.

Hrozím se i toho, že nebudu mít čím zabavit děti. Přece jen je to pro nás pro všechny úplně jiné prostředí, než na jaké jsme zvyklí. A dva měsíce jsou dlouhá doba. Nebudeme tu mít žádné obvyklé povinnosti, jako školka, kroužky, zařizování, organizování apod., kterými bychom zaplnili čas. Balím proto hromadu her, hraček, vystřihovánek apod.

Občas mi taky prolétne hlavou, co budu dělat, když budou děti nemocné nebo budou mít nějaký úraz. Nejbližší dětská pohotovost je 40 km daleko. Už vidím, jak tam jedu se svými řidičskými schopnostmi a řvoucím dítětem za zády, navíc ani tam netrefím. Snažím se proto připravit na všechny případy. Jelikož se léčíme až na výjimky přírodně, nakupuju do zásoby přípravky, o kterých si myslím, že je tam budu těžko shánět. Ale už teď vím, že to bude celé o tom, abych nepanikařila a ustála to v klidu, a potom nebudeme potřebovat nic z toho, co si tady teď chystám.

Tohle bude ve skutečnosti ta největší výzva – zachovat klid za všech okolností a věřit, že ať se stane cokoli, dokážu si s tím poradit. Budu se muset naučit zvládnout sama, co dokážu, a říct si o pomoc, když to nedokážu.

Mám z toho strach. Ale když porovnám obě varianty léta, které se přede mnou rýsují (i když jsem dělala, co jsem mohla, nic jiného se mi letos zorganizovat nepodařilo), i se všemi jejich plusy a minusy, chalupa mi pořád vychází jako lepší varianta. Tak uvidíme, jdu do toho. Mám ještě měsíc, abych se s tím nějak porovnala…

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Toto je první ze série článků na téma Pražáci na konci světa. Než jsem odjela, říkala jsem si, že když se budu za dlouhých letních večerů nudit, budu psát. Kdybych napsala dva tři články, bude to fajn. Víc toho s těmi dětmi asi nestihnu.

Nakonec jsem psala každý den. Ne proto, že bych se nudila, ale proto, že jsem najednou viděla inspiraci všude kolem sebe. Vznikl tak soubor textů, které nabízím k zamyšlení. Ono to neškodí podívat se občas na svůj život z trochu jiného úhlu. Alespoň pro mě osobně to bylo obrovským přínosem.

Protože v chaloupce na konci světa není internet, psala jsem texty do šuplíku a sdílím je se zpožděním až teď. Psala jsem sice den co den, ale zřejmě je v této rychlosti nestihnu publikovat. Proto už dopředu prosím o trpělivost a děkuji za ni. I za to, že čtete…

Chci si přečíst další část

Komentáře