Svoboda v hlavě

Mám toho plný zuby aneb Jak jsme se všichni divili

Oslněna bílým světlem zubařské lampy slyším jakoby zdálky: „Máte dva kazy, objednám vás za měsíc a spravíme to,“ oznamuje mi zubař.

Nestíhám se divit. Jak je to možné? Je sice pravda, že jsem na kontrole dlouho nebyla, ale stejně… Nikdy jsem na kazy netrpěla, tak proč zrovna teď?

Pár dní nato píšu kamarádce a mám potřebu jí svěřit všechno, co mě v poslední době trápí. Štve mě tohle a tamto a vůbec – mám toho všeho už plný zuby. Moment – plný zuby? Kolikrát jsem za posledních deset minut použila tenhle obrat? Čtu si po sobě, co jsem napsala, a počítám: jednou, podruhé, potřetí, popáté. No, pěkné. Tak odtud vítr vane…

Takže zaprvé: okamžitě to přestanu říkat. Máme přece v češtině řadu jiných (neutrálních) výrazů, které mohu používat. A zadruhé: ty situace, kterých mám „plné zuby“, by to asi chtělo řešit…

O měsíc později sedím znovu v zubařském světle odevzdaně připravená na vše a čekám, až zubař vezme do ruky vrtačku. Tentokrát se však nestíhá divit on: „Nevím, jak je to možné, ale ty kazy jsou pryč. Budu vás muset poslat domů, nemám, co bych tu spravoval,“ říká nakonec.

A tak se nás tehdy divilo víc. Zubař tomu, že kazy zmizely, já zase tomu, že to šlo tak rychle. A divili se i všichni, komu jsem o tom řekla. Ačkoliv – ono na tom vlastně k divení nic není. To se jenom zase jednou neviditelné přírodní zákony projevily v praxi. Gravitačnímu nebo Archimédovu zákonu se taky nedivíme a denně je využíváme v praxi ku svému prospěchu.

Divit bychom se měli spíše tomu, proč své vlastní myšlenky, někdy i zhmotněné do slov, necháváme destruovat své tělo nebo život, místo abychom je využívali k tvůrčímu procesu…

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *