Svoboda v hlavě

Něco málo pro Matku Zemi

Děsí mě to. Je nás doma pět. Třídíme odpad, jak se dá, ale přesto od nás každý den míří do popelnice jeden pytel s komunálním odpadem. Někdy přímo hmatatelně cítím, jak si Matka Země povzdechne pokaždé, když takový pytel dopadne na její drancované tělo. Raději si ani nepředstavuju tu ohromnou hromadu odpadu, kterou naše rodina vyprodukuje každý rok, a už vůbec nechci myslet na to, kolik odpadu po sobě zanechá třeba celé sídliště nebo město…

Onehdy jsem rozbalovala salám koupený u řezníka a v duchu hartusila, kolik musím odmotat obalového materiálu. Vtom mi blesklo hlavou: Vezmu si příště do obchodu plastovou misku! Je to geniální, radovala jsem se. Jednak tím ušetřím hodně odpadu a jednak je to i praktické – dám misku rovnou do ledničky a nemusím nic složitě rozbalovat a přendavat. Jednoduché.

Plna nadšení nad tím novým nápadem jsem vyrazila do obchodu a podávám prodavačce misku na salám. „Já vám to do toho ale dát nemůžu,“ dozvídám se. Nevěřím vlastním uším. „Smím vědět proč?“ „Prostě nemůžu, my máme takový pokyn.“ Aha, to zní logicky. „Zavoláte mi prosím vedoucí?“

Zkrátím to. Nepochodila jsem. Narazila jsem na neprůstřelnou bariéru hygienických norem, interních předpisů supermarketu a neochoty přemýšlet. Strašná kombinace. Ačkoliv jsem se snažila, nepodařilo se mi přítomným dámám vysvětlit, že po nich nechci nějakou milost pro sebe nebo uspokojení svého rozmaru, ale že jim nabízím příležitost, jak můžeme společnými silami udělat něco pro nás pro všechny.

Pár dní jsem se pak nacházela ve stavu hluboké deziluze. Co teď? Zdálo se mi to neuvěřitelné. Chci udělat něco málo pro planetu Zemi, a tedy pro naše společné životní prostředí, ale ačkoliv to vypadá úžasně jednoduše, nelze to uskutečnit. Otázky nebraly konce. Mám odevzdávat své peníze obchodu, kde se cítím jako obtížný hmyz? A má vůbec cenu, abych investovala energii do něčeho, co je zřejmě bojem s větrnými mlýny?

Nakonec jsem to vyřešila tak, že chodím nakupovat ke konkurenci. Dodržují tam stejné hygienické normy (které respektuju, protože jsou tu i pro mou ochranu), ale zároveň našli způsob, jak mi vyjít vstříc. Cítím, že mé možnosti jakožto jednotlivce tady končí. Ale zároveň cítím, že jako lidé toho můžeme udělat víc. Přijde-li nás každý den do obchodu pět, deset, padesát se stejným požadavkem, už nebude tak snadné nás odbýt. Bude-li chtít majitel či manažer svůj obchod udržet, bude se nad tím muset přinejmenším zamyslet. A o to právě jde…

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *