Svoboda v hlavě

Pražáci na konci světa 10. – Okurková sezona

  1. den

Mlčení

Dnes nemám vůbec inspiraci. Celý den hledám něco zajímavého, o čem bych mohla psát, ale nedaří se mi to. Nemám chuť ani zužitkovat nějaká starší témata, která jsem si poznačila a nestihla jsem je ještě sepsat. Ani se mi nechce nechat to na zítra a psát něco dodatečně, což někdy dělám. Prostě to nejde. Dnešek si asi říká o to, aby zůstal bez svého textu, němý. Taky dobře. Už přece vím, že se někdy musí mlčet, aby bylo slyšet.

 

28. den

Tu má každý čas

Stojím s ostatními ženami (muže jsem tu ještě nakupovat neviděla) v hloučku, který se vždycky vytvoří u auta s chlebem. Tady se totiž nedělá fronta, ale hlouček. Je to praktické, ve frontě můžete diskutovat leda tak s tím před vámi, nebo za vámi, a to ještě ne současně.

Idzeš?“ ptá se mě jedna paní. „Ne, jen jděte klidně Vy, já mám čas,“ odpovídám. „Aj ja,“ na to ona a další se přidává: „Tu má každý čas.“

Tak takhle to tedy je! Tím se vysvětluje záhada, že ve chvíli, kdy já dobíhám auto, ostatní už mají nakoupeno a odcházejí. Auto má přijet v jedenáct, ale někdy přijede taky v jednu, podle toho, jak lidi nakupovali ve vesnicích před námi. Ženy vyjdou v jedenáct hodin na určené místo a čekají, dokud nepřijede. Klidně i ty dvě hodiny. Stihnou při tom ještě ledacos probrat a pořešit a den jim příjemně plyne. Nákup chleba je vlastně společenská událost.

Asi se k nim úplně nepřidám, se dvěma dětmi tam takhle dlouho čekat nemůžu a už vůbec ne u silnice. Ale zase – má to něco do sebe. V Praze naopak všichni pořád pospíchají a většinou ani nevědí kam a proč. Dobíháme zoufale autobus, když další jede za tři minuty. Jak to, že tady ten čas mají a my v Praze ne? Čím tak důležitým vyplňujeme své dny, že nestíháme? Budu muset provést revizi činností a dát přednost kvalitě před kvantitou…

 

29. den

Okurková sezona

Tak už je to tady. Čtyři týdny jsem na to čekala. Začaly dozrávat okurky a všichni zavařují ostošest. Okurky zrají rychle, ale zavařovat se tak rychle nedá, protože to máte: umýt okurky, očistit mrkev, nakrájet, to samé kopr, koření, vyrobit lák, umýt láhve, naskládat to tam, zavařit – no, úplně samo sa to něrobí. To je výhoda pro mě, protože přebytky okurek se nosí – hádejte kam? Pražačce, která žádné vlastní výpěstky doma nemá. Nikdy jsem nejedla tak lahodné okurky jako tady. S hadovkami bez chuti, které jsou k dostání v pražských supermarketech, se to nedá srovnat. A tak frčíme na okurkové vlně. Cpou se tím i děti, a to je co říct. Je to jeden z vrcholných okamžiků mého pocitu luxusu. Okurkám nazdar!

 

30. den

Breberky podruhé

Pozoruju, že se mění vztah Lucinky k broukům. Když nějakého vidí, nemá už hysterické záchvaty, jen ho obejde obloukem. Dokonce už vzala mrtvou mouchu do ubrousku. Aniž bychom to spolu řešily, přišla dneska s pozoruhodnou myšlenkou: „Mami, já už vím, k čemu jsou dobří pavouci. Dělají pavučiny a do nich se chytají mouchy, takže nás v noci neotravují.“ Jestli funguje moje teorie zrcadla, znamená to, že i já jsem se tady nějak popasovala se svými brouky?

Sousedská výpomoc

Manželovi se rozbila rozbruska. Je to průšvih, znamenalo by to pro něj odjet domů a nechat střechu bez okapu, což je totální katastrofa. Párkrát zaprší a dům z vepřovic se mi tady rozpadne před očima. Co teď?

Naštěstí jeden ze sousedů rozbrusku má a půjčí. Připomnělo mi to jinou příhodu, která se odehrála asi před třemi roky. Zničehonic tehdy prudce fouknul vítr a navál Lucince do očí hromadu prachu. Řvala jak zjednaná, oči ji řádně bolely. Sousedka oběhla vesnici a za dvacet minut byla zpátky s kapkami do očí. Tohle je jedna z věcí, které mi v Praze chybí. Je tam dostupné kdykoli cokoli a v důsledku toho si každý hrabe na svém písečku. Tady toho lidi moc nemají, ale rozdělí se. Dneska pomůžu já tobě, zítra ty mně. To je má základní životní filozofie, od toho tady jsme, abychom spolu sdíleli to, co máme, a navzájem si tím ulehčovali život, který je sám o sobě dost náročný. A o samotě ještě těžší…

Další díl najdete tady.

Komentáře