Svoboda v hlavě

Pražáci na konci světa 11. – Cestovatelská divočina

  1. den

Cestovatelská divočina

Z obavy, že se tu budu nudit (ha, ha), jsem si sem z Prahy dovezla letní speciál jednoho časopisu. Je o lidech, kteří (většinou úplně sami) cestují po různých odlehlých koutech světa (severní pól, sibiřská tajga, amazonský prales), zlézají nejvyšší hory světa nebo tráví roky sami na lodích a brázdí oceán. Je to zajímavé čtení. Mluví tam o tom, s jakými výzvami se museli potýkat, jak se naučili přežít v nehostinných či pro ně neobvyklých krajinách, zajistit si bezpečí a jídlo, jak řešili mimořádné situace.

„Hmm,“ říkám si v duchu, „a já tady píšu o tom, jak sedím na zadku v plně vybavené chalupě, no pěkné…“

Jenže ono to není tak, jak to na první pohled vypadá. Mám s těmito cestovateli mnoho společného. Stejně jako oni i já musím řešit, jak budu fungovat v prostředí, které je pro mě nezvyklé (v pražském paneláku žiju celý život a neumím ani zatopit v kamnech), navíc když jsou na mých ne/schopnostech závislé dvě malé děti. I já musím bojovat se strachem, jak pro ně zajistím bezpečí a jídlo a jak budu řešit mimořádné situace, třeba když budou děti nemocné. Kdo dokáže změřit míru strachu, který je třeba překonat, míru odvahy a víry? Dost možná, že tahle naše chaloupka na konci světa je větší divočina než třeba návštěva kanibalské vesničky na Borneu. Každý máme svoje možnosti a svoje limity a čelíme stejným výzvám, bez ohledu na to, v jakých kulisách se pohybujeme…

 

32. den

Informační smog

Moje soukromá internetová kavárna je koukám velkým zdrojem inspirace. Včera jsem tam zase byla něco nutného vyřešit a zjistila jsem, že velmi omezený čas, který na to mám, mě nutí využívat internet konstruktivně: vlítnu tam, vyřídím, co potřebuju, a pryč od toho. Žádné brouzdání, čtení zpráv, vyhledávání zbytečností. Stejné je to i s televizí, kterou tady taky nemám. Když mám občas chuť na něco koukat, vyberu jeden film a ten si pustím na přehrávači. Nikdo do mě nehustí reklamy ani nic dalšího, co nechci. Už měsíc nevím nic o politice, neznám ani předpověď počasí. Nejsem nucená zatěžovat se myšlenkou, jaký to byl průšvih, že si nějaká „celebrita“ vzala na sebe údajně nevhodný obleček. Tím mám jednak víc prostoru pro sebe, pro děti i pro naše aktivity, jednak jsem se přestala bát toho, co bude zítra: kdo vyhraje volby a jaké daně zase napaří, že rostou úrokové sazby hypoték a jestli na to budeme mít, že tu máme epidemii čehosi a měla bych se bát o zdraví či o život nebo že je sucho (moc pršelo/byla vichřice), a tudíž bude neúroda a nebudeme mít co jíst. Nikdo to do mě nehustí a já sama od sebe nemám potřebu o tom přemýšlet. Žiju si tu tím, co je teď, a vírou, že zítra taky bude nějak a taky dobře, protože proč by to tak být nemělo? To mi stačí, víc nepotřebuju. Tady je jednoduché takhle žít, když ty zdroje strachu prostě nejsou. Teď se budu zabývat tím, jak tuto myšlenku aplikovat do mého obvyklého života.

 

33. den

Bilance

Jelikož si píšu deník i s daty, všimla jsem si, že už je půlka prázdnin pryč. Tím jsem si uvědomila, že jsem si sem dovezla řadu věcí, které jsem doposud nepoužila. Všechny tyto nepoužité věci mají jedno společné – dovezla jsem si je ze strachu, že se tu budeme nudit. Vzala jsem proto hromadu knih, stolních her a pracovních sešitů s doplňovačkami či vystřihovánkami. Z toho jsme zatím nevytáhli nic, kromě knihy o léčení pomocí minerálů a brožury o léčení pomocí éterických olejů. Jo a pak taky můj sešit s recepty. Ještě bych možná využila knihu o tom, jak si doma vyrobit přírodní kosmetiku a čisticí prostředky, ale nosím toho spoustu v hlavě a zatím mi to stačí. Z toho je vidět, co je opravdu důležité. Za celý měsíc jsem přečetla jeden jediný časopis (to byl ten cestovatelský speciál, o kterém jsem psala nedávno). Ze stolních her jsme dvakrát vytáhli pexeso a pracovní sešity zůstaly ležet ladem všechny, včetně dokonalé Montessori angličtiny, do které jsem vkládala velké naděje. Film si tady pustíme tak dvakrát za týden a stejně do deseti minut spíme. Když o tom teď přemýšlím, vlastně vůbec nechápu, čím tady vyplňujeme volný čas. Prostě to nějak plyne. Je to velký paradox. V Praze totiž všechny tyto věci používáme. Kdeže se to tedy vlastně nudím? A proč?

 

38. den

Meditace o tichu

Tak určitě, jak by řekl hokejista. Ticho tady je. Nevím, jestli je možné někde zažít ticho absolutní, ale jestli se tomu něco někde přibližuje, tak je to právě tady. Ticho je tu nejen v noci, ale i ve dne. Občas je narušeno jednotlivými zvuky – sekačkou na trávu nebo projíždějícím traktorem. Žádné soubory zvuků, či dokonce konstantní hladina hluku. Nic. Ticho. Není to ale jen TOHLE ticho. Dnes mi odjela návštěva (proto jsem se taky na čtyři dny odmlčela) a já jsem zjistila, že se do ticha (opět) ponořil i můj vnitřní svět. Nikdo mi nehuláká v hlavě: „Návštěva se tu musí cítit dobře, je třeba udělat tohle a tohle,“ moje tělo přestalo křičet: „Ale já vůbec nechci jet na výlet, chci aspoň na chvíli vypnout a vyhodit si nohy nahoru.“ Nic. Taky ticho.  (V tom řevu nebylo ani slyšet, co mi tento den chce říct. Proto jsem nic nepsala, neměla jsem inspiraci.) Dnes se potkalo ticho vnější s mým tichem vnitřním a spojilo se v dokonalý klid. Tenhle pocit jsem hledala celé roky a dnes jsem ho konečně poznala. Netuším, jak dlouho mi vydrží, ale DNES, ten krátký a prchavý úsek času, dnes ho mám…

Pokračování příběhu je tady.

Komentáře