Svoboda v hlavě

Pražáci na konci světa 12. – Experiment

  1. den

Experiment

Tohle jsem tedy nečekala. Uvědomila jsem si, že do konce pobytu nám zbývají necelé tři týdny, a najednou mi to přišlo líto. Zvykla jsem si, nebude se mi odtud chtít. Tím jsem si zároveň v duchu sesumírovala, jaké jsem měla pro tohle léto plány a jestli jsem je realizovala. Je to dobré, zbývá mi vlastně jediná věc. Chtěla jsem si tady zkusit, jaké je to žít bez hodin, řídit se jenom východem a západem slunce a našimi potřebami. Není čas ztrácet čas, a tak jsem rovnou skryla na mobilu zobrazení času a z nástěnných hodin vyndala baterku. Ručičky jsem nastavila na dvanáctku, aby mě to nemátlo. Čas se zastavil. Experiment začal.

Abych byla upřímná, dneska jsem tuhle výzvu nezvládla. Připadám si jako alkoholik, kterému sebrali flašku. Každou chvíli mám nutkání zjišťovat, kolik je hodin, jestli by malý neměl jít spát a kdy je čas k jídlu.

Podvědomě hledám záchytné body. Nakonec ten čas stejně měřím – kdy jezdí chleba, kdy odjíždí autobus, kdy se soused vrací z práce. Je to tristní. Co to je za hloupý zvyk nechat si určovat, kdy se co bude dít? K čemu potřebuju informaci, v kolik hodin jsem vstala nebo kolik času zbývá do večera, než půjdu spát? Začíná mě to zajímat. Zítra v tom budu pokračovat.

 

40. den

Bůh na zdi

Dneska jsem se opravdu snažila. Ale Ten nahoře mě buď zkouší, nebo si ze mě dělá srandu. Čestně jsem se na hodiny ani nepodívala, ale už od rána to frčí.

Lucinka: „Mami, až se nasnídám, můžu jít k Majce?“ „Jasně, že můžeš, ale vím já, kolik je hodin, jestli u nich ještě všichni nespí?“

Pak přichází sousedka na kafe: „A o koľkej vstaval Maťko?“ „Nevím, ale já jsem vstala celkem dobře vyspalá, takže asi dobrý…“

Čertík však pokouší dál: „A keľo je hodin? Trebalo mi variť jejsť,“ nedá pokoj a nedá.

K tomu se přidává Lucinka: „Tak já jdu.“ „Tak jo,“ reaguju, „přijď na oběd domů.“ Zadarmo mi to nedá: „A kdy bude oběd?“ „Až budeš mít hlad,“ kážu a v duchu si gratuluju za tuhle odpověď. To by šlo.

Začíná se mi rozkrývat, o co tady jde. Nechávám toho, co visí na zdi (rozuměj hodiny, vtipné je, že vlastnoručně vyrobené), organizovat můj život. Je to pro mě rána. Doteď jsem si myslela, jak se mi daří to plynutí a tak dále, ale teď vidím, že je všechno jinak. Zase dělám stejnou chybu jako už snad milionkrát: nechávám za sebe rozhodovat vnější autoritu, je přitom úplně jedno, kdo nebo co to je. Ráno vstanu, podívám se na hodiny a řeknu si: „Je osm, to je dobrý.“ A jsem spokojená. Nebo: „Je šest, to je hrůza.“ A nejsem spokojená. Tím se moje základní naladění do dnešního dne odvíjí od toho, co mi „někdo“ řekl, místo aby to záleželo na tom, jak se cítím. Manipuluju malého, aby spal, či nespal podle toho, kolik je hodin, ačkoliv dobře vím, že na rozdíl ode mě on tenhle dar naladění (zatím) má. Snažím se zjišťovat, kolik je hodin, ve chvíli, kdy se nudím (místo abych vymyslela něco, při čem se nudit nebudu) nebo kdy jsem unavená (což je vlastně totéž, protože kdybych uvnitř necítila nudu, o nějaké únavě bych vůbec nevěděla). Z toho vyplývá, že nežiju „tady a teď“, ale „až potom“ (tj. až sem někdo přijde na kus řeči, až děti usnou, až pojedeme na výlet apod.). Tento den ve mně proto zanechává hluboký pocit frustrace. To je nakonec dobře, protože obvykle se z toho zrodí něco převratného. Uvidíme zítra.

 

41. den

Bůh v nás

Fakt vtipné. Ráno jsem se probudila, jak se lidově říká, úplně na šrot. Počasí je na draka, do toho nahromaděná únava, sotva se vleču. Už od rána proto v duchu posouvám hodiny a modlím se, aby děti usnuly. Všechno ostatní se stává jen výplní času, který musí uplynout, než půjdou ony, a tedy i já spát. No, i tohle je život. Potřebovala bych z té dovolené dovolenou. Končím proto slavný experiment s životem bez hodin, protože to jednak nejde, druhak mě to už nebaví. Jsem prostě zvyklá na své a je mi tak dobře. Ale něco mi to přece jen dalo: že důležité informace je třeba hledat uvnitř sebe, ne venku, a že je třeba vymyslet, čím nahradím tu nudu, která mě několikrát denně přepadne, bez ohledu na to, že se celý den nezastavím. A že nějaké orientační body v čase jsou přece jen třeba, abychom se spolu vůbec domluvili. Víc už o čase psát nebudu, protože mám ještě řadu témat, která si taky zaslouží pozornost, a čas se pomalu krátí…

Pokračování si můžete přečíst tady.

Komentáře