Svoboda v hlavě

Pražáci na konci světa 13. – Index exotismu

  1. den

Ekologická domácnost

Ráno jsem otevřela dveře, vyšla na zápraží a našla tam láhev čerstvě nadojeného kozího mléka, bylo ještě teplé. Jedni sousedi mě zásobují bramborami, mrkví a cibulí, jiná sousedka dala rajčata, další zase cukety a papriky. Nic z toho nemá jednorázový obal, dostávám to v kyblících, bandaskách či jen tak do trika. Sbírám staré pečivo, skořápky od vajec a zbytky jídla pro dobytek a dostávám za to čerstvá vejce ve stále stejném platíčku. Zbylý odpad z kuchyně kromě masa jde na kompost, kde z něj jednoho dne bude nová úrodná zem, a zbytky od masa dávám kočce, která mi na oplátku zařídí, že doma nebudu mít myši. Když vytřídím plasty, sklo a tetrapaky, směsného odpadu je minimum. Lze to dobře změřit, popelnici tu mám totiž sama pro sebe. Vyvážejí ji jednou za dva týdny a odpadu je tam sotva po dně, z toho navíc největší část tvoří plíny (ty se mi zatím nepodařilo nahradit látkovkami, ale snad na to taky dojde). S množstvím odpadu, které produkujeme v Praze, se to nedá srovnat. Mám z toho luxusně dobrý pocit, nemluvě o tom, že vařím z potravin prvotřídní kvality. Když to vidím, úplně klidně si umím představit, že bych měla jednou proslulou bezodpadovou domácnost, kde se odpad za celý rok vejde do jedné zavařovací sklenice. Tady. V Praze ne. A není to ani žádná dřina. Přitom by stačilo pro začátek aspoň trochu podpořit bezobalový prodej v supermarketech. Snad ještě máme proboha tolik času, abychom si mohli brambory v obchodě nandat sami do přinesené síťky, místo abychom čapli dvoukilový připravený pytlík čehosi a šli. (A to jsem se včera kasala, že o tom čase už nebudu psát!) Formálně se to asi už (velmi pomalu) děje, ale ve skutečnosti si v pražských supermarketech se svými „sama doma“ pytlíky ze záclon pořád připadám jako exot. Zatím, doufám…

 

43. den

Index exotismu

Tohle mě napadlo včera, když jsem psala o tom, že si v pražských supermarketech připadám se svými záclonovými „sama doma“ pytlíky jako exot. Ono totiž nejde jen o ty supermarkety, já se cítím exoticky dost často. Je to snad jakási moje karma či co, že kam přijdu, tam jsem divná. Mnohdy je to jen kvůli tomu, že mám dítě v nosítku, což bych řekla, že je dnes úplně běžná záležitost…

Včera jsem se rozhodla, že tento pocit budu kvantifikovat do podoby indexu exotismu. Bude to asi stejně vědecké jako jiné indexy, kterými se to teď všude hemží – index schnutí prádla, index klíšťat, index nasranosti psů či kýho výra co to všechno je a z čeho to stanovujou.

Tady jsem výrazně jiná, ale ne divná. Index exotismu jsem proto stanovila na nulu. V Praze je to přesně obráceně. Člověk by řekl, že jsou tam mraky možností ve všem, takže se už nikdo ničemu nediví, ale není to tak. Cítím se tam divná (tj. nepřijímaná) prakticky nepřetržitě. Index exotismu jsem proto stanovila na 100. Vlastně to není až taková blbina, jak to původně vypadalo. Najednou je mi jasné, co pro mě znamená pocit „být divná“ a (překvapivě) mám obě krajní meze stupnice. Budu teď index exotismu nějakou dobu používat a uvidím, jestli mi to přinese nějaké informace. Už teď mám o čem přemýšlet – proč tady nula a v Praze sto? Je to vůbec o místě, nebo spíš o lidech anebo ještě o něčem jiném?

 

44. den

Úvaha o obezitě

Tak mě dneska nějak přepadlo, že mám chuť se k tomuto tématu vyjádřit. Medicína, potažmo lékaři, tvrdí, že obezita je nemoc a měla by se léčit. V pořádku, proti tomu nelze nic namítat. Jenže JAK léčit? Tahle myšlenka totiž vychází z předpokladu, že se to dá, že je to vůlí nějak ovlivnitelné. NENÍ. Pro postiženého je to tím horší. Máte-li třeba zápal plic, nikdo vám neříká: „Tak se seber a dělej s tím něco.“ Prostě jste nemocní a takto k vám všichni přistupují. Ovšem jste-li obézní, lidí si z nějakého důvodu myslí, že si za to můžete sami. Za sebe mohu bezpečně tvrdit, že na celkovou hmotnost nemá vliv ani strava, ani pohyb, to je má celoživotní zkušenost. Například co jsem tady (a jedu už sedmý týden), jím naprosto minimálně (nemám potřebu), sladké skoro vůbec (nemám chuť), zato pohybu mnohonásobně víc (z nutnosti). Soudíc podle oblečení (váhu tady nemám ani kuchyňskou, natož abych převažovala sebe), nezhubla jsem za uplynulých šest týdnů ani deko. Potvrzením této myšlenky budiž řada obézních lékařů, kteří z titulu svého povolání vědí o lidském těle nejvíc, co lze, a přesto tento problém zjevně nezvládají.

Díky klidu, který tady mám, jsem ale v řešení této problematiky přece jen trochu pokročila. Zjistila jsem totiž, že určité situace v mém životě, které vnímám jako dramatické, neumím „pustit“ či „nechat proplout kolem sebe“, ale cítím, jak zůstávají usazené v mém těle, kde mě otravují, emocionálně i fyzicky. Za poslední skoro rok toho bylo opravdu hodně, proto se můj život stal neúnosným, stejně jako se stalo neúnosným mé tělo. S těhotenskými, porodními či kojicími hormony to nemá nic společného.

Je fajn tohle vědět, na druhou stranu je mi ta informace k ničemu. Takhle to prostě mám a jinak/líp to neumím. Jak se to naučit? Dá se to vůbec? Cítím se bezmocně. Nechť je můj/váš/náš život lehký…

 

Pokračování je tady.

Komentáře