Svoboda v hlavě

Pražáci na konci světa 14. – E-shop

45. den

O špíně a štěstí

Má představa navoněného, vymydleného miminka tady rychle vzala za své. Obě děti jsou každý večer špinavé, vyuzené, obalené vším možným. Vůbec nejlepší je, když se na zahradě ráchají ve vodě a pak vyrazí na průzkum. Na jejich tělíčkách je dobře vidět, kde všude byly. Přes to všechno mi pořád připadají čistější, než když se s nimi jednou projedu pražskou MHD, to mám chuť je potom drhnout Savem, kdyby to šlo. Tady je ta „špína“ tak nějak přirozená. A tak se nakonec stalo, že já, která jsem vyrostla v prakticky sterilním prostředí, vidím své děti denně obalené blátem a – šťastné. Každý den tu křičí radostí, když se cákají v plechové vaně, hrabou v záhoně, trhají trávu, nosí písek a hlínu do vody a rochní se v tom blátíčku. V tu chvíli z nich jásá čiré štěstí, a když je takhle vidím, jsem šťastná i já.

Potom se mi však vždycky přižene do hlavy mrak: můžu jim tohle dopřát v Praze? A v duchu vidím obraz Lucinky ve věku, ve kterém je teď Matýsek, jak leze po chodníku před domem a sbírá žvejkačky a vajgly a já ji prudím, aby nelezla do trávy, kde je koncentrace psí moči na centimetr čtvereční v hodnotách, na jaké ani nechci myslet. Malému je teď deset měsíců. Tady začal poznávat svět, tady si zvykl, tady je doma a zná to tu. Bude mu to chybět…

 

46. den

E-shop

Pomalu mi začínají docházet potraviny. Na nákup se mi ale krutě nechce jet, a tak to oddaluju, co to jde. Den po dni to posouvám už víc než týden. Ukazuje se, že ačkoliv mám dojem, že tu nic nemám a že bych měla zajet nakoupit, není to pravda. Vždycky tu vylovím něco, z čeho se dá uvařit nebo vyrobit pomazánka na chleba. Zároveň se tím prudce zvyšuje má kreativita při vaření, což je nakonec dobře.

Kdybych tady měla tu možnost, využila bych v tuhle chvíli některý z e-shopů, který vám nákup doveze až domů. Když jsem na jaře tento pobyt plánovala, ptala jsem se sousedky: „Zuza, funguje tady nějaký e-shop, kde si po internetu objednáš nákup a oni ti ho sem přivezou?“ Hodnou chvíli se smála, že to je dobrý vtip, prý kdo by to sem jako vozil. Pak ukázala na svého syna a řekla: „Tu máš e-shop. Daš zoznam, on dovezie.“ Pražáci zhýčkaní (to neříkala ona, to říkám já).

Myslím, že tohoto soukromého e-shopu zatím nevyužiju. Připadá mi to zbabělé. Vždycky mě zajímalo, kdybych teď přestala nakupovat, jak dlouho bych vydržela žít ze zásob, které mám doma. Teď mám možnost si to vyzkoušet. Když nepočítám pečivo, je to dneska už jedenáctý den bez nákupu. Myslím, že ještě dobře týden bychom to v poklidu vydrželi. Ale čeká mě návštěva a ta asi nebude mít pro můj experiment pochopení…

 

47. den

O kohoutkovi a slepičce

Je osm hodin večer. Brzy bude tma a po Lucince ani vidu, ani slechu. Vyrážím proto k sousedce Zuze. „Hej, hej, bula tu, ale prišla po ňu Majka a šli do nich,“ dozvídám se. Zkouším to tedy u Majky. Doma nikdo není. Co teď? Hned ve vedlejším domě bydlí její babka. Tu jsem našla, ale děti tu taky nejsou. „Hej, hej, boli tu, ale šli do těty Danky,“ dí ta dobrá žena. Těta Danka bydlí na druhém konci vesnice. Po cestě potkávám jakousi neznámou babičku, která (aniž bych se jí na něco ptala) mě informuje, že viděla holčičky jezdit na silnici místo na chodníku, jak mají nakázáno. Tak je vyhnala a přidala jim k tomu kázání. Děti jsem ale nenašla ani u těty Danky. Chtěly se koupat a těta Danka nemá bazén. Jsem proto odeslána ke Zlatici. „Osobo, neviděla jste tady dvě děti?“ mám na jazyku, ale ptám se civilizovaně. Viděla. Vykoupaly se a pak prý Lucinka řekla, že se stmívá, a že tedy musí jít domů.

Když přijdu domů, Luci už tam na mě čeká. A prý kdeže to jsem, když jasně vidím, že je skoro tma a je třeba být doma.

Je to dobré. Mám samostatné dítě, na které je spoleh. Navíc, jak vidno, kam se vrtne, tam ji každý hlídá. Všichni vědí, kam patří, a kdyby bylo třeba, dopraví mi ji domů. Takhle funguje rodina. Jsem doma, aspoň na chvíli…

Pokračování příběhu je tady.

Komentáře