Svoboda v hlavě

Pražáci na konci světa 15. – O imunitě

48. den

Bosorka

Chodím tady celé dni bosa. Boty nosím, jen když je hodně chladno nebo naopak velké horko (na rozžhavený chodník se pak nedá šlápnout). Vlastně to není žádná inovace. Lidé to tak dělali vždycky, dokud nepřišel Baťa, který prohlásil, že obuje svět. Tak se mu to podařilo, ale my jsme tím zblbli a dostali dojem, že musíme mít na nohou nějaké boty za každých okolností.

Příkladem budiž následující rozhovor:

„Sluchaj, němala by ši mu kúpiť dajaké topánky, keď už takto behá?“

„Proč? Je horko, nepotřebuje. Já taky nic nemám.“

„Veď preca muší mať riadnú topánku, aby sa naučil chodiť.“

„Vždyť už chodí…“

„No hej…“

Mé dny dostávají navíc další rozměr. Cítím, jak se má země, jestli je rosa nebo pršelo, jestli je velké sucho a chtělo by to zalévat. Když jsem někde byla, pamatuju si, po čem jsem tam chodila, a jsem tak o zážitek bohatší.

Zároveň to považuju za luxusní reflexní masáž, která je na rozdíl od jiných masáží naprosto zdarma. Nebolí mě záda, nemám oteklé nohy, ráno nejsem ztuhlá, jak obvykle bývám. Pravda, nohy mám večer černé, jako bych prolítla komínem. Ale spraví to kartáč a voda a můžu směle hupsnout do peřin. Lepší pedikúru jsem nikdy neměla.

 

49. den

Zvonek

Bojím se tady jít k někomu domů. Skoro všichni tady totiž mají psa, zato zvonek u vrátek nikdo. „To je v pohodě,“ dozvídám se, když se svěřím do telefonu manželovi, „zvonek je ten pes.“ „Cože?“ nechápu, co mi říká. „Zůstaneš stát chvíli u plotu, pes bude štěkat jak divej a oni vyjdou ven, aby se podívali, proč tak štěká.“ Testuju tuhle velkolepou radu na procházce a – zázrak – ono to opravdu funguje. Vida, tak oni mají psi i nějakou funkci…

 

50. den

Imunita

Říká se, že děti, které vyrůstají ve sterilním prostředí, jsou často nemocné, protože si nevybudovaly žádnou imunitu. Jestli je tedy pravda, že míra zdraví je přímo úměrná míře špíny, tak po tomhle létě moje děti už nikdy nemocné nebudou.

Ale imunitu jsem tady posilovala i já. Zjistila jsem, že nechat se vyvést z míry tím, že se někdo špatně vyspí, nadává, vzteká se či dělá nevímco, je luxus, který si nemůžu dovolit. Sebere mi to spoustu energie, která mi pak výrazně chybí pro děti. A ty mi to samozřejmě dají znát. Aniž bych si toho byla vědoma, celé léto jsem tady, stejně jako děti, posilovala imunitu, svou schopnost obrany proti emocím druhých lidí, které se mě netýkají. Věřím, že tím jsem posílila i tu imunitu druhou – nenechám-li se nakazit špatnou náladou druhého člověka, nenechám se nakazit ani bacilem druhého člověka, to má přece logiku. Ne snad že bych na tom nějak záměrně pracovala, vzniklo to čistě z nutnosti nebýt vyčerpaná, chránit svou energii, protože mě nemá kdo zastoupit, nemůžu si odpočinout a nabrat síly. Tím bych zároveň chtěla vzdát hold matkám samoživitelkám, není to fakt žádná sranda, být na všechno sama. Snad nám tedy ta posílená imunita dlouho vydrží…

 

Poslední díl je tady.

 

 

Komentáře