Svoboda v hlavě

Pražáci na konci světa 16. – A to je konec, přátelé

51. den

A to je konec, přátelé

Dnešek se stal památným dnem, který si zaslouží zapsat zlatým písmem do mého deníku. Dokonalou souhrou okolností (auto s chlebem přijelo výjimečně na čas, bylo ošklivé počasí, takže babky diskutovaly závažná témata doma a Lucinka šla s košem, takže slyšela, jak hraje písnička na předchozí  zastávce) se mi podařilo, že jsem pečivo na naší zastávce nakoupila jako první. Výkon srovnatelný se zdoláním severního pólu v plavkách.

Je to vlastně takové symbolické zakončení mého pobytu tady, na konci světa. Právě dnes jsem se totiž rozhodla, že už přestanu psát a těch pár dní, které mi ještě zbývají, si nechám jen pro sebe. Lucinka s plácačkou v ruce statečně vraždí mouchy, já zase proháním auto po nákupech i po výletech, takže to vypadá, že jsme se obě popasovaly se svými brouky. Snad…

Od našeho příjezdu uplynuly čtyři popelnice, jedny plasty, chlebů nespočet, protože je sem začala vozit i konkurence.

Od příštího týdne už budu zase čas počítat na minuty, které zbývají do odjezdu autobusu, aby se „něco“ stihlo. Nechce se mi odsud. Mám pocit, že jsem tady poprvé v životě dělala věci, které mají smysl, zatímco doma je to povětšinou vyplňování času činnostmi, které jiný význam – kromě toho vyplňování času – nemají. Je mi smutno z toho, že Matýska, který se tu naučil bosky chodit už v deseti měsících, nemám kam u nás vypustit, aby mohl naboso capat nebo se rochnit v trávě.

Aby se příběh završil, dnes večer jsem si nešikovně ukopla prst, z čehož mě bolí celé chodidlo. Je to ten stejný prst, který si ukopla Lucinka první den našeho pobytu tady. Neodvažuju se to interpretovat.

Zbývající dny chci strávit loučením s tímto místem, lidmi a tímto létem, za které jsem Vesmíru nekonečně vděčná. Uvědomila jsem si totiž dvě věci. Tou první je, že se mi tady splnil můj sen – žít v prostém domě se zahradou, ze kterého čiší příslovečné teplo domácího krbu, a přijímat v něm návštěvy, s nimiž ráda trávím čas. Tou druhou je, aniž bych věděla, jak k tomu vlastně došlo, že ačkoliv jsem sem v podstatě utekla do vyhnanství, cítila jsem se tu DOMA. Děkuji.

 

Epilog

Těsně před odjezdem nakupuju v autě pečivo na cestu. Projíždí okolo kamarád na kole a na chvilku se zastaví, aby se rozloučil: „Chlib až do domu, taký luxus, to ani v Prahe němatě.“ Má pravdu ten chlop. Takový luxus, co tady máte, v Praze nemáme…

Komentáře