Svoboda v hlavě

Pražáci na konci světa 2. část

1. den

Zkouška

To nám to teda pěkně začíná! Hned ráno si Lucinka strhla nehet na prstu na noze. Bolí ji to jako čert, vypadá to nepěkně. Propadám panice. Toho přesně jsem se nejvíc bála a ono to přijde hned na začátku! Jet s tím k doktorovi, nebo nejet? K doktorovi se mi nechce, po tom, co mi předvedli v porodnici, se jich bojím jako čert kříže. Co když se to bude špatně hojit, až manžel odjede domů a já tu budu sama? Jak se dopravíme k doktorovi? Ani nevím, kde to je… Vyčítám si, že jsem sem chtěla jet sama s dětmi, tak daleko a do takové „pustiny“. Ačkoliv jsme sotva přijeli, mám chuť otočit se na podpatku a jet zase domů. Abych se uklidnila, jdu se na chvíli projít. Ať je tam nahoře kdokoli, žádám Ho, aby mě zbavil toho paralyzujícího strachu, který mě teď přepadl, abych se mohla rozhodovat s jasnou hlavou. Bláhové, asi. Ale funguje to, uklidnila jsem se. Jdu zjistit rozsah poranění a určit postup léčby.

 

Auto – zvládnu to, nebo nezvládnu?

Odpoledne jedeme nakoupit. Řídím já. Vracím se domů s dobrým pocitem. To by šlo, tohle snad zvládnu. Jen to chce poladit parkování.

 

2. den

Jen to, co je opravdu třeba

Ještě pořád vybaluju. Vzala jsem si s sebou všechno, co budu potřebovat pro sebe a pro děti na dva měsíce. Z toho vyplývá, že to, co zůstalo doma, můžu směle vyhodit. Ejhle, zase kousek prostoru navíc.  Žádné prádlo, které nosím, a prádlo, které nenosím, jelikož čekám, až zhubnu, nebo je to škoda vyhodit. Tady existuje jen to, co potřebuju.

 

Nebude se tu bát?

Dozvídám se, že celá vesnice řeší, jestli se tu nebudu bát a co budu dělat, když děti onemocní. Jasně, bojím se, protože na život tady nejsem zvyklá. Ale co děláte vy, když vaše děti onemocní? A nebojíte se tady, u sebe doma?

 

Já a On

Večer odjíždí manžel domů. Teď nám to začne. Budu si muset se vším poradit sama. Není tady žádné „manžel přijde za pár hodin z práce domů, zeptám se ho, co si myslí, nebo poprosím ho, ať mi to opraví“. Nic. Jen já a Ten nahoře.

 

3. den

Čas

Jsem tu teprve třetí den a už se ztrácím v čase. Všechny dny jsou úplně stejné. Neměla bych si třeba dělat čárky na futra, abych si udržela přehled, co je za den? Zjišťuju, že čas se tady neměří minutami zbývajícími do odjezdu autobusu, ale dny, kdy se vozí chleba a kdy vyvážejí popelnice. Třikrát chleba rovná se týden, dvakrát popelnice je měsíc. Kdybych tady chtěla být déle, tak dvakrát papír je jeden rok. Dobrý. To půjde, časomíru máme.

 

Indiánská babička

Matýsek to tu nezná a bojí se. Jak se hnu, brečí. Musím ho pořád nosit, už mám ruce vytahané jako gorila, řádně to bolí. Zkouším nosítko. Paráda, je klid. Aspoň uvařím a trochu uklidím. Snad se to časem zlepší.

 

„Těta, a něspadně vám dzecko?“

ptá se opálený chlapeček a zírá na nás s otevřenou pusou. Zřejmě vidí dětské nosítko poprvé v životě. Ne, nespadne. Nebo myslíš, že bych ho takhle nosila, kdybych si myslela, že spadne?

 

Motýlková procházka

Obě děti se vztekají, že se věnuju tomu druhému a ne jemu. Jdeme na procházku, Matýsek v kočárku, Lucinka na kole. To je činnost pro oba zároveň. Jdeme po vesnici, všude, před námi, za námi i mezi námi, lítají barevní motýlci. Je to jako kdyby kolem nás tančily víly. Vracíme se všichni klidní, vyladění. Přemýšlím, jestli bych tohle mohla zažít i doma. Podnětů, které rozptylují pozornost, je tam všude kolem spousta a je těžké soustředit pozornost jenom na svou minibublinu, jak by bylo třeba. Působí to tady na mě nesmírně úlevně.

Jsem zvědav/á, co bude dál

Komentáře