Svoboda v hlavě

Pražáci na konci světa 3. – digitální detox a zmrzlina

4. den

Ladění

Jako úkol na dnešní den jsem si stanovila ticho. Zjišťuju, že moc mluvím. Vydávám nadbytečné pokyny, opakuju, co už jsem říkala tisíckrát, v liché naději, že tím snad zvýším bezpečnost dětí; plánuju nahlas, tj. říkám něco, co se ještě desetkrát změní. Jistě se to podílí na tom, že mě Lucinka posledních několik měsíců neposlouchá.

Dneska tedy mlčím. Pečlivě vážím všechno, co řeknu, a dávám si pozor, abych říkala jen to, co je třeba. Lucinka najednou poslouchá jak švýcarské hodinky. A světe, div se, taky je zticha. I ona zklidnila nikdy nekončící slovní řeku, která nepřetržitě teče z jejích úst a vymílá mi díru do hlavy. Jako mávnutím kouzelného proutku si opravdu povídáme, jsme naladěné, posloucháme se. Mluvíme o tom, co je opravdu důležité: že každý stromek na zahradě je třeba zalít dvakrát, že po zápraží skáče malinká žabička, že máme chuť na zmrzlinu, že jsme obě stejné… Jsme zticha a je nás slyšet.

 

Digitální detox

Už čtvrtý den jsem bez televize a bez internetu. Čtyři dny nevím nic o Babišovi, Zemanovi ani o tom, co má na sobě za model britská královská rodina. Tihle všichni a nekonečná spousta dalších lidí zmizeli z mého života. Mám pocit, jako by se kolem mě rozpustila neviditelná koule informačního smogu. Vidím, slyším, cítím, dýchám.

 

Placatění

Ráno vstávám v hrozném stavu. Stahují se mračna na bouřku, takže jsem unavená, ospalá a třeští mě hlava. Za chvíli už vidím rozmazaně, a tak si beru prášek. To mě přivádí na myšlenku, že se o sebe musím řádně starat. Jestli mi bude zle, není tu nikdo, kdo by se místo mě postaral o děti. Brzy shledávám, že dnes je asi „neděle“, tj. nic nebudeme dělat. Ten den je prostě takový, vyzývá nás k odpočinku. Ruším všechny plány na tento den a stanovuju jediný záměr – placatění od ničeho k ničemu. Uklidíme? Dobře. Neuklidíme? Taky dobře.

Po obědě zalézáme do postele a pouštíme si pohádku. Lucinka vytahuje Sedmero krkavců. Trochu mě z toho mrazí – vyřčená slova, která způsobí katastrofu, a ticho, které léčí. Zní to až příliš povědomě…

 

5. den

Zmrzlina

Od rána trávím den přemítáním, jestli jet, nebo nejet na zmrzlinu. Nejde o zmrzlinu, ale o auto. Jen já a děti, žádná záchranná brzda v podobě spolucestujícího manžela. Dám to, nedám to? Dnes, nebo jindy?

O čem vlastně přemýšlím, na co tady čekám?  Stejně jako se bojím vyjít z domu a řídit auto, bojím se vylézt ze své ulity a řídit svůj život. Sama za sebe, tak jak je to dobré a bezpečné, s důvěrou v to, že Ten nahoře, kdo to všechno řídí, to taky dělá dobře a bezpečně. Jestlipak i On o tom pochybuje, že to všechno řídí správně?

Paráda, zvládla jsem to. Mám radost, jsem plná energie. Jen zase to parkování. Jdu za sousedem a prosím ho, aby mi otočil auto. „Jak chceš otocic motor?“ nechápe. „No, vjela jsem do vrat popředu a potřebuju zase popředu vyjet…“ Chudák, tohle tady asi ještě neměli. Ale zvládá to statečně. Nehne ani brvou, v jeho případě teda mihálnicou, a jde mi přeparkovat. Zítra můžu zase klidně vyrazit.

 

6. den

Dovolená z dovolené

Dnešní den nabízí řadu příležitostí k zamyšlení. Poslouchám chlapy, jak si stěžují, že mají náročnou práci a kolik hodin denně tam tráví. Mlčím a dumám. Vstávám s dětmi ráno v šest, děti usínají v půl desáté večer, já jdu spát, když mám hotovo. Pokud se nějakým zázrakem stane, že v poledne usnou obě děti naráz, využívám času k tomu, abych rychle udělala práci, kterou s nimi dělat nemůžu. Znamená to totiž pro mě, že večer budu moct jít spát o chvíli dřív. Většinu činností dělám s kojencem plandajícím na mé nohavici, popř. s kojencem, který spokojeně sedí na mé ruce a soustředěně mi trhá vlasy nebo se mi snaží servat brýle (to by mi tak ještě chybělo, bez nich nevidím na krok). Někdy jsem tak unavená, že nemůžu zvednout ruku k ústům, abych se najedla. Že bych si řekla o den volna?

Děti však – někdy bohužel – nemají tlačítko on/off, takže ulehnutím do postele pracovní doba nekončí: tu má jedno hlad, druhé je zamotané v dece nebo se chce mazlit. Zrovna dnes jsem stála uprostřed noci u linky, na jedné ruce Matýska, druhou rukou pro něj chystám mlíko, a když mám skoro hotovo, zjeví se mi za zády Lucinka: „Mami, pojď se mnou na záchod, já se tam sama bojím.“

Takže, chlapi, dovolenou to chce. Ale ne ledajakou. Mateřskou.

……

Já vím, je to nefér rejpání a neměla bych to dělat. Ale když já si zrovna dneska strašně přeju, abych po pracovní době, jedno jak dlouhé, měla taky padla. Aspoň na chvilku…

Chci si přečíst o tom, jak na Východě slaví.

Komentáře