Svoboda v hlavě

Pražáci na konci světa 6. – Objevujeme Ameriku

11. den

Psaní

Kvůli návštěvě jsem dva dny pozadu se psaním. Nestěžuju si, návštěva má zase jiné benefity, ale tohle prostě nestíhám. Značnou část dopoledne jsem věnovala přemítání o tom, co jsem chtěla psát uplynulé dva dny, a snaze uchovat si v hlavě tyto myšlenky do doby, než je hodím na papír. Je to na pytel, ztrácím tento den. Žiju uzavřená v minulosti a nejsem otevřená tomu, co přijde dnes. Je to škoda, a tak minulá témata odkládám k ledu (buď si na to potom vzpomenu, nebo ne) a vracím se tam, kde můžu něco prožít. Taky dobrá lekce.

 

12. den

„Objav Ameriku,“

hlásá tento týden reklamní slogan supermarketu, kam jezdím nakupovat. My jsme dnes Ameriku objevili v podobě kominíka. Zničehonic se nám zjevil před vraty a nabízel revizi a údržbu komínu. A hlavně papír. Ne, že bych o něm nevěděla. Zvěstoval svůj příchod týden dopředu lístečkem zastrčeným mezi drátěná oka branky. Ale zapomněla jsem, takže jsem o něm Lucince dopředu neřekla. Byl to pro ni zázrak a otázky nebraly konce: „Proč je ten pán černej? Proč leze na půdu? Proč má na zádech štětku? Proč je ta štětka tak dlouhá? Co tam píše? Proč mu dáváš peníze?“ A nakonec ještě jedno konstatování, to už byl pán pryč: „Já jsem myslela, že kominíci existujou jen v pohádkách.“ Škoda, že to neslyšel, určitě by měl radost. Pohádkovou bytostí nemůže být jen tak někdo.

 

„Ako sa máš?“

… pořád se mě někdo ptá. „Děkuju, dobře,“ je jediná odpověď, která odteď připadá v úvahu. Zjistila jsem totiž, že když široce rozkládám o svých problémech, jak je ostatně u nás v Česku zvykem, vyvádí mě to spolehlivě z mého vnitřního klidu. Odteď tedy už jen samá pozitiva.

 

13. den

Alergie

Uvědomila jsem si, že alergie, která mě trápila celý červen, je vlastně už řadu dní pryč. Další poznatek, který bych ráda věnovala na oltář medicíny. V Praze, ve sterilním bytě, kde by alergen člověk nenašel ani s mikroskopem, bych nejraději vylítla ze svého těla pryč, jak mě všechno svědí. Tady, uprostřed přírody, kde se to hemží pyly, zvířaty, prachem či roztoči – nic. Potvrzuje to mou teorii, že mít alergii na cokoli přírodního je blbost. Člověk je taky součást přírody, tudíž mám-li alergii na přírodní element, mám alergii sama na sebe či na nějakou svou část. Vím přesně, na co ve svém životě mám alergii. Hrozně ráda bych si teď vzala prášek, který by to za mě vyřešil. Pomůžete, páni doktoři?

 

Vděčnost

Odjela návštěva. Jsem tak dojatá, že mám na krajíčku. Dva lidi za mnou vážili cestu dlouhou 800 km, aby mi mohli tři dny pomáhat s domácností a s dětmi, abych si odpočinula. To není zrovna málo… Jsem bohatá…

 

Kozí mlíko

Znatelně nám klesá spotřeba Sunaru. Dávám totiž Matýskovi kozí mlíko, které dostávám od sousedů. Vnímám to jako obrovský dar pro dítě a je mi líto, že pro Lucinku jsem tuhle možnost neměla. Dnes jsem ale trochu zapochybovala. Dostala jsem přednášku o tom, že z mlíka se dítě může nakazit klíšťovou encefalitidou. Trochu jsem pomeditovala a mám zase jasno: ano, může. Ale pravděpodobnost nákazy je malá a benefity velké. A to hlavní – jestli se nakazí, nebo ne, je v rukou Toho, kdo to řídí a já na to tak nebo tak nemám žádný vliv. Věřím, že víš, co děláš, a vše, co činíš, dobře činíš.

 

14. den

Zrcadlo

Nemám tady zrcadlo. Je to skvělé, z mého života zmizela další blbina. Přestala jsem řešit, jak vypadám, jestli mi ladí oblečení, kolik jsem přibrala a podobné hodnotnosti. Tím se mi jednak ulevilo, jednak se otevřel prostor, abych mohla místo toho řešit, jak se cítím. Zjišťuju, že je to mnohem lepší stanovisko. Oči dost klamou a neumějí zhodnotit pokrok. Navíc se ukázalo, že tu mám úplně jiné zrcadlo – Lucinku. Jak jsme tu většinou samy (Matýsek je miminko, tak ho nepočítám), je dobře vidět, že Lucinka dělá přesně to, co já. Hodně se tím o sobě dozvídám a dostávám příležitost, abych to případně změnila. Zrovna včera jsme se celý den hádaly. Večer jí říkám: „Lucinko, proč jsi na mě dneska taková zlá a zlobíš mě?“ „Protože jsem vstávala levou nohou, mami. Ale ty jsi taky vstávala levou nohou, víš?“ A jsme doma. „Tak zítra vstaneme obě pravou, jo?“ Každý den máme příležitost vybrat si, jak ho prožijeme.

Další díl s názvem „To sa robí samo“ najdete zde.

Komentáře