Svoboda v hlavě

Pražáci na konci světa 7. – To sa robí samo

15. den

Zmije

V noci jsem měla sen. Zdálo se mi, jak Zuza drží na ruce Matýska. Před nimi stál strom, na větvi obtočená zmije. Chtěla jsem, ať s ním jde pryč, ale ona neposlouchala. Přistoupila blíž k větvi, aby mu zmiji ukázala, prý aby se zabavil. Vtom se zmije spustila z větve, obkroužila je a zakousla se do Matýska. Zbytek snu jsem koukala na tu ránu, přemýšlela, jak ji ošetřit, a snažila se z rány vysát jed. Teď bych ráda věděla, co to znamená. Nebezpečí? Had je symbolem ženské energie, tak nebezpečí od ženy, která ohrožuje mé dítě? Had obtočený kolem hole je taky symbolem lékařů, takže nebezpečí hrozící od lékařů? Vzhledem k mojí karmě by to taky bylo klidně možné. Ten sen mi leží v hlavě, ale že bych objevila nějakou interpretaci, při níž bych si řekla: „Jasně, to je ono,“ to říct nemůžu. Když mě něco napadne, tak to sem ještě dopíšu…

 

16. den

To sa robí samo…

Zuza je neobyčejně vtipná, aniž by o tom teda věděla. Prohlásí třeba, že nám uvaří nějakou místní specialitu. Přijde k nám a zaměstná všechny, kdo jsou po ruce, zatímco sama sedí u stolu, pije kafe a vydává instrukce. Když pak zasedneme ke stolu, ochutnáme a řekneme: „Zuza, je to vynikající,“ odpoví: „Ále, to nič. To sa robí samo.“ A má vlastně i pravdu.

Tady je jeden recept, který jsem se od ní naučila. Vyzkoušejte, je to jednoduché, rychlé a chuťově vynikající.

Cuketa s vejci

Osmažte dozlatova cibulku, na ní poduste cuketu nakrájenou na kostky, přidejte vajíčka, dosolte a dokořeňte podle chuti. Jako přílohu dejte brambory na jakýkoli způsob.

To je šicko, robí sa to samo. A jí to i kojenec.

 

17. den

Za mě dobrý

Dnes za námi přijel manžel. Po dvou týdnech se konečně můžu v klidu najíst a vykoupat se, aniž bych se musela bát, že bude Matýsek mezitím zkoumat záchodovou mísu. Jak málo stačí k pocitu absolutního blaha a luxusu!

S jeho příjezdem jsem zároveň dostala příležitost nechat si z domova dovézt věci, které mi tu chybí. Tím jsem zjistila, že tu mám vlastně všechno. Nechala jsem si dovézt jen náhradní brýle (Matýsek mi je už několikrát strhnul z obličeje a bez nich nic nevidím, tudíž bych ani nemohla za volant), gumičku na převlečení náramku, který Matýsek roztrhnul Lucince, náplasti (ty bych si tu sice mohla koupit, ale nechci plýtvat, když doma mám dost), dvoje větší dupačky na Matýska, protože mi z nich mezitím vyrostl (kdyby nebyly, tak bych se bez nich obešla, ale když jsou, tak dobře), pár punčocháčků (to je z lenosti – nečekala jsem, že bude tak chladno, a nechce se mi moc často prát) a průduškový čaj pro Matýska, který pokašlává. Takže za mě dobrý, jsem spokojená.

 

18. den

Uvnitř a venku

Jednou jsem někde četla, že ženy a muži měli dříve rozdělená „teritoria“. Žena rozhodovala o tom, co se dělo uvnitř domu, tj. o domácnosti a o dětech, muž měl zase na starosti to, co bylo venku, tj. práce na zahradě a na poli. Myslím, že to má něco do sebe. Jestliže v dnešních přelidněných metropolích žijí lidé převážně v bytech, co tam mužům zbývá z jejich někdejšího území? Truhlík s muškáty na balkóně? Ještě rodinný vozový park, možná. Zákonitě tak globálně dochází k frustraci mužů a „poženšťování“ společnosti. V domácnosti se najednou nacházejí dvě „matky“, které spolu na hluboké úrovni zápasí o to, která bude „vládnout“ domácnosti. Nic moc, teda. Abychom byli upřímní, zahrada za domem taky není samospásná a sama o sobě nedostatek partnerské komunikace nevyřeší. Ale rozhodně je to zajímavý úhel pohledu a stojí za to věnovat mu chvilku pozornosti.

 

19. den

Komár

Lucinku štípnul komár. Po tvářích jí stékají slzy a mezi vzlyky se ptá: „Proč je ten komár tak zlej? Proč mi to udělal?“ Žije si ještě ve svém světě, kde je všechno dokonalé a nikdo nikomu neubližuje. Chovám ji na klíně a vysvětluju: „Lucinko, to nemá smysl ptát se, proč ti to udělal. Je to prostě komár, komáři se živí krví, on se takhle narodil a nemůže za to. S tebou to nemá nic společného.“ Jak se tak poslouchám, co říkám, dochází mi, že komár je i mým učitelem. Kolikrát v životě jsem prožívala tragédii a říkala si: „Proč mi to udělal/a?“ Prostě proto. Narodil/a se tak, nemůže za to a se mnou to nemá nic společného. Třeba se jednou – stejně jako Lucinka – poučím a příště už nebudeme plakat…

 

20. den

O kávě trochu jinak

„Zuza, přijď na kafe,“ zvala jsem pořád sousedku. „Ále, ja neidem, ja už som mala,“ odpovídala vždycky ona. A nikdy nepřišla. „Proč sem nikdy nepřijde,“ přemýšlela jsem, „to s námi nemluví, nebo co? A proč pořád řeší, že už kafe měla? Kdo tady mluví o kafi?“ Nešlo mi to pořád do hlavy. Až jsem to jednou nevydržela a zeptala se přímo. Teď už vím, na čem jsem. Je to prosté. „Pojď na kafe“ tady znamená zkrátka „pojď na kafe“. Vysvětlily jsme si, že u nás je význam tohoto obratu „přijď na kus řeči“ a s kávou to nemá nic společného. A to by člověk řekl, že Slováci mají stejné zvyky jako Češi. Připadala jsem si v tu chvíli jako ve filmu Perfect Days, kde Ivana Chýlková zve Vojtu Kotka na panáka. Ten si to mylně vyloží jako erotickou nabídku: „Myslel jsem, že když mě zveš na panáka, tak to chceš…“ A ona reaguje: „No právě, na panáka, ne na kafe.“ Zkrátka jak je vidět, když se mluví o kávě, jde o kávu až na posledním místě… A já, byvši poučena, se teď raději ptám: „Zuza, dáš si kafe?“ „Ja znam?“ „A to u vás znamená ano, nebo ne?“

 

Pokračování – tentokrát o breberkách – je tady.

Komentáře