Svoboda v hlavě

Pražáci na konci světa 8. – Breberky

21. den

Ekodům

Manžel začal bourat přístavek, který dříve sloužil jako letní kuchyně. Když přišla řada na zeď, bouchnul do ní, ta se svalila a rozpadla se v hromadu suchého bláta. Takhle se tady totiž dřív stavělo, z nepálených cihel zvaných valky, po našem vepřovice. Jsou to kvádry vyrobené ze směsi bláta, slámy a zvířecích výkalů, usušené na slunci. Práce s tím byla prý celkem náročná a vyžadovala určité zkušenosti. Tento materiál má však vynikající termoizolační vlastnosti – v létě chladí, v zimě drží teplo. A co vidím jako hlavní výhodu – dýchá. V Praze si připadám jako v protiatomovém bunkru, odstřižená od všech energií a zdrojů. Betonové panely jsou spolehlivé, nepropustí absolutně nic. V tomto hliněném domě jsem sice uvnitř, ale cítím se stejně, jako bych byla venku, spojená (zasíťovaná) se svým okolím, jako kdyby ty zdi vůbec neexistovaly.

Když z takového domu odejdou lidi a přestanou se o něj starat, stačí málo. Jakmile se propadne střecha, dům se vlivem deště začne pomalu rozpouštět. Nakonec zbydou jen obvodové podezdívky, vystavěné z kamene kvůli izolaci, zarostlé travou a nálety. Vypadá to, jako by dům býval živou bytostí, která zemřela, když odešli lidé, a stala se svým vlastním hrobem. Nakonec se i ty podezdívky rozpadnou a po domu nezbyde vůbec nic. Tomu říkám dokonalá ekologie.

Místní pamětník nám řekl, že ve své době byl tento náš dům luxusní stavbou, protože byl zděný. Jinak se stavělo ze dřeva, které se omazalo hlínou, aby těsnilo. Uplynulo cca sto let technického pokroku a vepřovice (a nakonec i to dřevo) se po tom všem betonu, železe a skle zase stávají luxusním stavebním materiálem. No nevím, nevím, v čem vlastně ten pokrok spočívá a za čím se to honíme.

 

22. den

Brouci

S čím jsem nepočítala, je to, že Lucinka bude mít fobii z brouků a breberek různého druhu. Mravenec, pavouk nebo kobylka, to je úplně jedno. Jak se to pohne, hystericky ječí. Racionální argumenty typu „ten pavouk se tě bojí víc než ty jeho“ nepomáhají. V důsledku této fobie se Lucinka bojí jít na záchod, do kůlny pro kolo, otevřít branku, vynést odpad, cokoli… Všude musím chodit s ní. Někdy mi připadá, že se celý náš den točí jen okolo brouků. Jsem z toho někdy až nepříčetná, ale snažím se její strach respektovat. Zamyslela jsem se však nad tím ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, jak o těch broucích mluvíme. Lucinka: „Já tady s těma broukama žít nebudu!“ Nebo: „Všude samí brouci, mami, vezmi mě odtud pryč!“ Já: „Mě už to nebaví, já nechci celý den řešit pořád jenom brouky!“ Dokonalá výměna rolí. Já taky žiju neustále ve strachu. Netýká se sice brouků, ale ve výsledku je to jedno, čeho se bojíme. Taky v duchu křičím: „Já tady s těma broukama žít nebudu!“ A obracím se na Kohosi, aby mě vzal pryč. Proto jsem nakonec tady, v krajině, kde lišky dávají dobrou noc. Stejně jako tihle brouci, i ten můj strach má jistě vliv na to, co dělám a jak se chovám. A nejspíš i Lucinka v duchu křičí: „Mě už to nebaví, já nechci celý den řešit pořád jenom brouky!“

Ačkoliv svou situaci umím rozumově rozkrýt a sama sobě dát racionální argumenty, nepomáhá to. Lítám v tom tak, že vlastní vůlí nejsem schopná to jakkoli ovlivnit. Jak z toho ven, netuším, a tak jen pořád dokola žádám Toho nahoře, aby mi ukázal cestu. Ale zatím jsem aspoň našla pochopení pro ty brouky a s Lucinkou soucítím. A to se taky počítá.

 

23. den

Odpočinek

Dělám to teď tak, že každé ráno stanovím jeden úkol na tento den: někdy je to vaření, jindy praní, úklid nebo něco jiného. Se dvěma dětmi za zády je to většinou úkol na celý den. Dnes v noci jsem ale mizerně spala a jsem tak unavená, že sotva lezu, a tak jsem po zralé úvaze stanovila na tento den úkol – odpočinek. Zrovna se to i hodí, je přece neděle a v neděli se má odpočívat. Člověk by nevěřil, co to dá práce, takový odpočinek. Nejdřív je třeba přesvědčit sama sebe, že dnes je opravdu třeba odpočívat, smířit se s tím jako s faktem, že takhle to prostě je. S těmi dětmi si člověk odvykne… Potom přichází na řadu otázka: Jak to udělat? No, dá se to, ale byla to celodenní mravenčí práce. Po celý den jsem vyhledávala seskupení několika málo minut, které jsem si urvala pro sebe – když jsem uspávala malého nebo když přišla na kafe sousedka a na chvíli si pohrála s dětmi. V tu chvíli jsem si představila, že mám v hlavě dzindzik (tak se tady říká čudlíku), ten jsem vypla a relaxovala. Asi jsem nakonec splnila tento úkol dobře, protože kvečeru se mi ulevilo a vrátila se mi má obvyklá energie. Ale řeknu vám, ten odpočinek, to je teda dřina…

 

Pokračování je tady.

Komentáře