Svoboda v hlavě

Pražáci na konci světa 9. – Pražské světýlko

  1. den

Pražské světýlko

Celá vesnice se díky nám dobře baví. Důvod je prostý – může za to tma. Říkám-li tma, myslím tím absolutní tma, ne ta naše, pražská. V deset hodin večer tady zhasne pouliční osvětlení, a pokud nesvítí měsíc, není vidět ani na špičku nosu. Natož na krok. Je to dost nezvyklý pocit, můžete otevírat a zavírat oči a vidíte pořád totéž – nic. Dávám si dobrý pozor, abych se někde nezakecala přes desátou hodinu, neboť to není dvakrát příjemné, když se zničehonic ztratí cesta pod nohama. V domě je tma potom ještě více neproniknutelná. Na noc proto rozsvěcím v každé místnosti malé světýlko, což je tady velkým zdrojem obveselení. Říkají tomu „pražské světýlko“, protože si myslí, že jsme z Prahy zvyklí na permanentní světlo a nemůžeme bez toho být. Marně vysvětluju, že je to proto, aby Lucinka v noci trefila sama na záchod a abych viděla, kde leží děti, když se v noci otáčím. Tohle asi neukecám. Pražské světýlko je tady taková legrace, že si asi brzy vyslouží čestný zápis do obecní kroniky. Ať je to, jak je to, ta tma má ale něco do sebe – když se setmí, zalezete, když se rozední, vylezete a mezi tím – spíte. Jako dřevo.

 

25. den

Modlitba

Když jsem byla malá, pořád jsem dumala nad tím, co to je věrozvěst, proč jediní s tímto titulem jsou zrovna Cyril a Metoděj a proč se na začátku nepíše „z“, když bez něj to slovo nedává žádný smysl. Dneska už vím, co je to věrozvěst. Je to šicí stroj typu overlock. Má totiž čtyři cívky nití, které jsou v šicím mechanismu strašlivě složitě navlečené. Strávila jsem s ním dnešní dopoledne a celý ten čas jsem se v duchu modlila: „Pane bože, ať se mi nepřetrhne nit, tohle sama v životě nenavlíknu.“ No, přetrhla se, ale jen jedna a navlékla jsem ji bravurně za pouhých pět minut. Bez manuálu. A pak že modlitby k ničemu nejsou!

 

Poklad

Kde se vzala, tu se vzala, zjevila se tu babička s igelitkou plnou cuket, okurek a paprik. Říkala, že se jí hodně urodilo a nestíhá to zpracovat. Nic za to nechtěla a ještě se omlouvala, že rajčata letos nezrajou, a ptala se, jestli potřebuju bandurky. Dobrá duše. Má pocit, že mi nese jen nepotřebné přebytky, a bojí se, abych se neurazila. Vylíčila jsem jí, že zelenina z pražského supermarketu chutná jako igelitový pytlík a že za to, co mi nese ona, bych byla ochotná platit zlatem, pokud se to u nás vůbec dá sehnat v této kvalitě. A tak máme nakonec radost obě. Potěšily se i děti, na domácí zelenině si pochutnaly, jako kdyby to byla zmrzlina. No dobře, přeháním, ale skoro…

 

26. den

Hurá, jedeme na výlet!

Myslela jsem, že dnes budu velkolepě popisovat, jak jsme si užívali v zoologické zahradě v Maďarsku. Nic takového. Byla sice krásná, ale od té pražské se zase tak moc neliší, takže nové zážitky mi to nepřineslo. Možná tedy s výjimkou rodinky gibonů, která si hrála na umělém ostrůvku obehnaném širokým vodním příkopem. Vypadali totiž úplně jako lidi, takže mě vyděsila představa, že davy lidí chodí denně okukovat, co doma děláme my. Ačkoliv vlastně – možná to tak divná představa není, spousta lidí nepřetržitě prezentuje svůj život na sociálních sítích a nechává se tak veřejně okukovat zcela dobrovolně. Rozdíl je snad jen v tom, jestli vidíte, nebo nevidíte toho, kdo vás pozoruje…

Největším zážitkem dnešního dne je však něco zcela jiného – poprvé jsem na couvačku úplně sama zajela do vrat! Mám z toho obrovskou radost, zase jsem tím o kousek svobodnější… Je to malý krůček pro lidstvo, ale obrovský skok pro mě.

Pokračování je tady.

 

 

Komentáře