Svoboda v hlavě

Proč se nemůžeme hnout z místa

Sedím ve velmi tmavé místnosti, mám problém rozeznat obrysy předmětů. Všude cítím smrdutý puch pocházející ze směsi vlhka, plísně, výkalů a zahnívajících tkání. Není mi ještě ani sedmnáct. Ležím bezvládně na troše mokré, plesnivé slámy a bokem se opírám o chladnou kamennou zeď. Rozedraná zápěstí mám spoutaná těžkými železnými okovy. Bezkrevné ruce mi visí ve vzduchu, připoutané velkým železným řetězem ke kruhu ukotvenému v kamenné zdi. Nechce se mi žít. Nemám už sílu ani vůli bojovat.

Najedou slyším děsivý rachot masivních dveří. V panickém záchvatu strachu z další bolesti začnu křičet: „Nechte mě být! Já jsem nevinná! Nic jsem neudělala! Nechte mě tady! Neodvádějte mě nikam!!“

Ale tentokrát je to jiné. Žádné další výslechy, žádné další mučení. Všechno už skončilo. Byla jsem shledána vinnou. Znala jsem byliny, spoustu bylin, které uměly poskytnout ženám úlevu při porodu. Prý se to nesmí. Ženy jsou prý od narození nositelkami dědičného hříchu, a proto si zaslouží trpět. Jejich utrpení při porodu prý pomáhá tento dědičný hřích smýt, a proto je zakázáno jim jakkoli pomáhat.

Stojím na hranici, přivázaná ke kůlu s rukama spoutanýma za zády. Blíží se ke mně jakýsi kněz a chystá se pronést modlitbu. „Bože, ochraň mě před tímto neznabohem!“ křičím. Cítím, jak se kolem mě vytváří velká bublina koncentrované všeprostupující lásky. Knězova slova na ni dopadají a tříští se o ni. Zapaluje hranici. Od nohou mě prostupuje obrovská spalující bolest. Plíce se plní kouřem a dusím se.

Najednou vše ustane. Prudce vylétnu ven ze svého těla. Cítím neskutečnou úlevu, opravdové blaho. Chvíli se dívám sama na sebe, jak mé tělo pomalu mizí v plamenech. Potom pokračuju dál nahoru a stoupám stále výš. Vím, že teď už bude všechno v pořádku. Brzy budu Doma.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Hádám, že jsi tento příběh přečetla se zatajeným dechem, aniž bys věděla, proč tě tak magicky přitahuje. Není to ledasjaký příběh z historického románu. Je to můj příběh, opravdový střípek z jednoho z mých minulých životů. A je to i tvůj příběh. Každá z nás něco podobného zažila.

Mohlo by se zdát, že ať už byla historie jakákoli, je pryč, je to dávno uzavřená minulost. No, nemyslím si to. Duše si totiž hodně pamatuje. Všechno si pamatuje. A otisky těchto traumat vkládá do fyzického těla, do něhož se narodí. Důsledky? Chronické bolesti různých částí těla bez zjevné příčiny, astma, ekzémy, deprese, opakované záněty průdušek atd. Je toho mnoho. Prakticky každý chronický zdravotní problém může mít své kořeny v některém z minulých životů. To je ten důvod, proč je tak těžké zbavit se depresí či jiného zdravotního problému, to je ten důvod, proč se pořád nemůžeme hnout z místa, ačkoliv se snažíme ze všech sil.

Přestože moc dobře známe vzorec myšlení, který nám způsobuje určitý problém, ne a ne se ho zbavit. Používáme ho totiž už celá staletí, mnohdy nám i zachránil život, proto si ho hýčkáme a nechceme ho pustit, i když už pro nás dávno není funkční. Navíc to není záležitost jednotlivce, tato schémata fungují napříč celou společností. Překonat tento obrovský tlak není vůbec jednoduché, nicméně je to možné…

Duše chodí sem na Zem proto, aby se učila. Bez fyzického těla nemůže dojít poznání. Můžeme si tak představit, že vlastně celý náš život je vzdělávací kurz, v němž dostáváme úkoly, které se snažíme zpracovat, abychom mohli složit zkoušky a postoupit do dalšího ročníku. Tak tedy: Co jsem se například já naučila v lekci, kterou jsem popsala v úvodu článku?

  • Je jedno, co je pravda. Abych se vyhnula utrpení, je třeba říkat to, co chtějí lidé slyšet.
  • Když dělám to, co je v souladu s mou přirozeností, s mými dary a s mou vírou, je to špatně. Abych se vyhnula utrpení, je třeba dělat to, co ostatní považují za správné, to, co je „dovoleno“.
  • Nezáleží na tam, jaká jsem, jakou mám povahu. Abych se vyhnula utrpení, je třeba chovat se tak, aby mě ostatní měli rádi. Stačí jediné anonymní oznámení poctivého křesťana…
  • Když jsem někde sama zavřená, je to lepší, než když jsem mezi lidmi. Nepřináší to utrpení.
  • Smrt je vysvobození. Je to konec utrpení.

Tyto vzorce chování si pak duše přenese do dalšího života a jedná podle nich. A děje se tak stále. Žijeme sice ve 21. století, ale inkvizice ještě neskončila. Samozřejmě dnes je naše společnost už trochu na jiném stupni vývoje, takže (alespoň tady v Evropě) se podobná dramata na této fyzické rovině neodehrávají. Ale principiálně se děje totéž na úrovni duchovní.

Pro ilustraci nám poslouží velmi jednoduchý příklad: Jako matka cítíš, že by tvému dítěti ublížilo očkování, a tak ho odmítneš. Co se stane? Dostaneš přednášku o tom, že ohrožuješ zdraví, a dokonce život svého dítěte, ohrožuješ společnost, ve které žiješ. Po doktorovi následuje hygienik a pak ještě sociálka. Dítě ti nevezmou do školky. Co to je jiného než novodobá inkvizice?

A jsme u toho. Dokud si v sobě neseš tyto strachy a traumata z hluboké minulosti, přitahuješ si do svého života situace, které ti je zrcadlí. Stále dokola, dokud se těchto strachů nezbavíš. Metod na to existuje řada, ale mnohdy stačí jediná věc. Přečíst si archetypální příběh, jako byl ten v úvodu tohoto článku. Nemyslím jen tak ho prolítnout, jak jsme zvyklí v dnešní uspěchané době číst. Přečti si ho v klidu, beze spěchu, nech ho na sebe působit, dovol si prožít (znovu) emoce, které v tobě probouzí, nech je odplynout… Příběh s tebou bude rezonovat, zabrnká ve tvé duši na tvůj vlastní ukrytý příběh, a ten se tak probudí k životu, aby vyplul ven, mohl být znovu prožit a potom propuštěn.

Tohle je to, co se od nás teď očekává. Vesmír to od nás očekává. Pro dobro tebe, tvé rodiny a všech…

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *