Svoboda v hlavě

Pražáci na konci světa 5. – Řádění živlů

9. den

Průvan

Včera jsem byla v internetové kavárně. Tak říkám sousedce, která má vzácný internet a uvaří mi k němu kafe. Něco mě totiž napadlo. Když si první den našeho pobytu Lucinka strhla nehet na prsteníčku u nohy, měla jsem v tu chvíli pocit, jako by měla v sobě přetlak, který se tím úrazem uvolnil, asi jako ventilek u papiňáku. Chtěla jsem tedy pro zajímavost zjistit, který meridián končí u čtvrtého prstu na noze. Je to meridián žlučníku, hněv, barva zelená. Jako kdybych dostala facku. Ještě před týdnem, než jsme odjeli sem, jsem si říkala, že z toho, co se u nás poslední dobou děje, musí být Lucinka pěkně vzteklá. A je to tady… Tak honem, kde mám nějaký zelený kámen, který by tento ozdravný proces podpořil. Sláva, mám náramek z jadeitu a mechového achátu. Navlékám si ho na ruku a stanovuju úkol na tento den: když se vzteká, ať se vzteká. Žádná hodnocení, žádné komentáře či usměrňování. Jen ať se vzteká. Však já to vlastně dělám taky. Celý den vytvářím prostor pro uvolňování nahromaděného vzteku nás obou. Já se vztekám, Lucinka se vzteká, kameny nám dělají jakýsi katalyzátor. Uvolněná energie je cítit ve vzduchu jako svěží jarní vánek a oběma je nám nakonec dobře. Jsem teď vděčná za ten úraz: Lucince se ulevilo a je to pro ni lepší (tj. míň poškozující) varianta, než držet tohle všechno v sobě. Dobře jsi nám to zařídil, děkuji.

 

Bouřka

Po obědě se začínají stahovat mračna. Jsem nervózní. Hřmí a blýská se jak na časy. Jsem nervózní ještě víc. Večer mi přijede návštěva, kterou je třeba autem vyzvednout, jelikož v neděli večer sem žádný bus opravdu nejede. Nevím, co budu dělat. Nechci běhat s dětmi v dešti mezi blesky a nakládat je do auta a zároveň nemůžu ty lidi nechat čekat v bouřce na zastávce v polích, kde se není ani kam schovat.

Je to sotva tři týdny, kdy jsem s dětmi stála v bouřce pod stromem (podotýkám, že na školkové zahradě, která je obklopená vysokými paneláky s hromosvody). Blesk tehdy udeřil do domu přímo vedle nás. Nějaké zbytkové napětí či co pobral ale i strom, o který jsem byla opřená, a celým mým tělem od ramena po chodidlo projela rána, jako kdybych sáhla do zásuvky. Uvědomila jsem si tehdy, jak je všechno prchavé. Jednu chvíli se raduju s dětmi na slavnosti a za moment už tu třeba vůbec nemusím být.

Teď mám proto z bouřky o to větší respekt. Snad poprvé v životě mám strach, opravdový strach o život. V Praze je bouřka tak nějak vzdálená, neosobní, panelák působí jako betonový bunkr, ve kterém se mi nemůže nic stát. Tady, v hliněném domě, je energie bouřky cítit všude kolem, jako bych byla přímo v ní. Příroda asi taky potřebuje upustit páru, jako my s Lucinkou. Je tma jako uprostřed noci, blesk mi vyhodil proud, takže ani nesvítím a netuším, co s tím budu dělat. Jsem tu jen já, běsnící živel a děti, které musím ochránit. Prosím Toho nahoře o ochranu a taky aby zařídil, ať v půl sedmé už neprší. V tu chvíli mě naplní klid a důvěra ve vyšší řád. Za půl hodiny se začne obloha protrhávat a do hodinky je po dešti. Klid naplnil i přírodu.

 

10. den

Vnitřní klid

Dnes se jede nakoupit. Vůbec se mi to nehodí, v pondělí dopoledne je tady největší dopravní špička a na parkovišti u supermarketu bude tak narváno, že nezaparkuju. Žádám o ochranu a vedení a vyrážím na cestu.

Jak mi poradil manžel, odbočuju o ulici dřív a hle – našla jsem parkoviště z druhé strany budovy, které bylo úplně prázdné! Příště to však bude chtít, abych si rozmyslela, co budu kupovat a jak to dostanu do auta, když tu budu sama.

Cesta zpátky je pro Matýska už dlouhá a hystericky řve, přestože se ho kamarádka snaží uklidnit. Jsem z toho pološílená, nemůžu se soustředit na jízdu. Žádám opět o vnitřní klid a vedení a najednou je to tady – cítím, jak se kolem mě vytváří neviditelná ochranná koule, já jsem uvnitř a křik mého dítěte je až venku za ní. Nacházím vnitřní klid, přestože mi přímo za zády nepříčetně ječí moje dítě. Dávám kamarádce důvěru, že se o něj postará. To stačí. Je to skvělý pocit. Tohle si musím pamatovat, až to příště budu potřebovat…

 

Vedení a řád

Odpoledne mě bolí hlava. Vím, že je to z toho, že s návštěvou dohromady nefungujeme harmonicky. Poučena včerejškem si ale vařím kafe a vkládám důvěru do rukou vyšší moci, která nás zharmonizuje a zorganizuje naše činnosti. Funguje to. Za chvíli je klid a pohoda.

O tom, jak jsme objevovali Ameriku, si přečtěte zde.

Komentáře