Svoboda v hlavě

Umíte číst?

Už je to hromadu let zpátky. (Vážně nerada takhle mluvím, připadám si pak stará.) Bratr ze mě tehdy lámal přiznání, co bych si přála k Vánocům (snad se tenkrát ještě i psaly vánoce s malým v). Vytáčela jsem se, nechtěla jsem mu to říct. Připadalo mi hloupé říkat si o dárek. Bratr je ovšem pragmatik: „No, podívej se, tak jako tak něco dostaneš, takže jestli nechceš, aby to byla kravina, tak si koukej říct, co si přeješ.“ Co na to říct, že?

„Tak já bych teda chtěla knihu,“ vypravila jsem ze sebe nakonec.
„A řekneš mi, jakou?“
„Nějakou z těch, které mám na svém seznamu knih, které si chci přečíst.“
„A co je na tom seznamu?“ (Má trpělivost, že?)
„To ti neřeknu. Mám totiž takovou teorii. Já vím, co je na tom seznamu, a ty znáš mě. Mělo by být možné, aby ses na mě nějak napojil a ten seznam si přečetl.“

Dohodli jsme se tenkrát takhle: Tituly několika knih z mého seznamu mu pošlu do zprávy, kterou on nebude číst. Zkusí se napojit, zajde do knihkupectví a vybere knihu. Pak se podívá do zprávy a zkontroluje svůj výběr, aby případně nekupoval nesmysl.

Nemohla jsem se tehdy dočkat, co dostanu pod stromeček. Když jsem rozbalila svou knihu, byla jsem samozřejmě zvědavá, jak to probíhalo.

„Jak jsme se dohodli, prošel jsem se po knihkupectví a vybral knihu. Pak jsem se podíval do zprávy, lekl jsem se, že jsem o několik regálů vedle, tudíž asi špatně, a vzal jsem jednu z knih, co jsi mi poslala.“

„Můžu vědět, co to bylo za knihu, kterou jsi vybral?“

To, co řekl, mě ohromilo.

„To nemyslíš vážně!“ zvolala jsem. „Tuhle knihu mám na svém seznamu na prvním místě. Tobě jsem ji ale neposílala, protože ji mají v každé knihovně!“

Takže jak to s tím čtením tedy je? Umíte opravdu číst?

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *